Paneláky, kam se podíváš: Jak jsme nasávali sídlištní realitu na Stodůlkách | Zajímavosti

„A jezdí tam metro?” Klíčová otázka, která pro spoustu lidí představuje rozhodující faktor při hledání bydlení v okrajových částech Prahy, zní ve Stodůlkách spíš jako ironie. Dopravní situace na jihozápadě města totiž funguje přesně obráceně: jezdí tam prakticky jenom metro. Náš historicky první čistě „sídlištní” článek nám tak pocuchal zažitý představy už úplně na začátku.

Když člověk plánuje rozložení jednotlivých pražských kvadrantů v teple vinohradskýho kanclu, není přitom složitý na Stodůlky zapomenout úplně: zaprvé je to Praha 13 (což je o 3 čísla víc než u poslední části, kam už stačila dosáhnout chapadla gentrifikace), zadruhé se pak rozkládá přesně v té části metra, kterou za normálních okolností vnímáme spíš jako nutný zlo cestou do IKEA nebo na autobus do Plzně. Stanice mezi Radlickou a Zličínem by se pro redakčního Chlapce mohly klidně všechny jmenovat HIC SVNT LEONES.

Přitom území začínající za Jinonicema a táhnoucí se přes Nové Butovice, Hůrku, Lužiny, Luka a Stodůlky je domovem víc než 61 tisíc lidí. V žádné jiné pražské čtvrti jich nebydlí víc. Statisticky vzato by Praha 13 byla patnáctým největším městem republiky, větším než Opava, Jihlava, Teplice nebo Karlovy Vary. Pro takovou armádu rezidentů už pět stanic metra dává docela smysl.

Když Chlapec vystoupil na Lukách — bylo to v podstatě náhodné rozhodnutí, protože náš lokální kontakt, Bankéř, stejně doporučoval projít si toho co nejvíc, aby člověk dokonale pochopil rozsáhlost celé čtvrti — a chtěl si dát tzv. jedno odpolední, zapadl intuitivně do elegantně vypadající hospody jménem Srdcovka U Drsnejch. Nachází se přímo na metru, vedle místní nálevny ( U Sama), Alberta a dalších klasických propriet míst, kde stanice podzemky rovná se komunitní centrum okolí. Nejdrsnější na ní je fakt, že má vlastní kuřárnu, kde se nějaký rudonosý patron vyjadřoval k probíhajícímu finále Ligy mistrů: „Voni to hrajou v Kyjevě, a já jsem myslel, že říkaj v Kyjově! Tam sem byl včera, sem si říkal, že sem tam moh rovnou zvostat a podívat se na Ronalda! Hahaha ha.”

Zato podnik s kreativním názvem Bernard Pub sliboval lepší scenerii: podle Bankéře (a Google map) se měl nacházet přímo u jezera. Chlapce ale během cesty mátlo, že ačkoliv mapy ukazují už jen pár desítek metrů, pořád nevidí žádné jezero ani hospodu, jenom paneláky. To jezero tam nakonec fakt je. Ale obklopují ho paneláky. Ze všech stran. Je to jako v té epizodě Simpsonů, kde se všichni vydají na výlet lesem a dojdou k závodní dráze, akorát obráceně.

„Pět stanic metra může vypadat šíleně, ale tady to dává smysl. Je to daný hustotou obyvatel,” vysvětluje Bankéř, zatímco se rozhlížíme po sídlištních lánech táhnoucích se až za obzor. Bankéř bydlí ve Stodůlkách už sedm let. Původní ves u stejnojmenné stanice zůstala zachována; z okraje sídláku je vidět věžička starého kostela. Ještě v polovině 80. let tu stála prakticky holá pláň. Současný Jihozápadní město je jedním z nejmladších sídlišť v Praze; Hůrka a Nové Butovice se dokonce dostavovaly až po revoluci.

Stará vesnice tak sice působí, že ji celá ta panelová masa každou chvíli převálcuje, ve skutečnosti si ale pořád uchovává původní ráz. Fakt, že řada domů na Praze 13 je mladší než členové naší redakce, tomu dost pomáhá: starousedlíci často pořád pamatují, jak to tu vypadalo, než se začalo stavět.

Yasmina, která bydlí u Velké Ohrady s mámou (a je o generaci mladší než Bankéř), potvrzuje: „Nemám ve Stodůlkách žádný kámoše. Když někomu řeknu, kde bydlím, reagujou většinou stylem: ‚Kde to je? To je ještě Praha? Chudáku:(‘ a tak. Nebo neřeknou nic a jenom se soucitně dívají. Jinak je to tady ale fajn, ten polovesnickej ráz na okraji pořád přetrvává. Náš soused má slepice a kohouty.”

„Klasickej vesnickej vibe, že se všichni scházej v kostele a u sámošky na návsi, už tu samozřejmě nenajdeš, ale bydlet tady není takový SSSR, jak to možná vypadá. Jseš hned u Prokopskýho a Dalejskýho údolí, kde je to fakt hezký. Děti tráví hodně času venku.”

Living la Vida Luka

Bankéř, jehož byt se nachází přímo v srdci panelové džungle, nepovažuje bydlení v „králíkárně” za nějak výrazně míň pohodlný. „Jasně, v baráku jsou stovky lidí, ale jak se to liší od toho, když bydlíš ve městě a koukáte na sebe přes ulici do oken? Ono se zdá, že tady nemůžeš mít soukromí, ale vem si, jak jsou Stodůlky celkově předimenzovaný — obrovský bloky baráků, ale zároveň i obrovský plochy mezi nima. V té době se ještě stavělo tak, aby se lidem na tom sídlišti bydlelo dobře. Současný novostavby jsou nalepený na sebe, protože ceny parcel šly šíleně nahoru, ale tady se to ještě plánovalo trochu jinak. Třeba na Lužinách jsou mezi panelákama velký parky, máš tam školku, jesle… To v nových komplexech nenajdeš.”

Klasickej development podle kapitalistických učebnic tu nicméně funguje taky — dokonce právě na Praze 13 začaly růst první developerský komplexy. Aktuálně je tím nejznámějším asi Luka Living, už proto, že na něj visí hromada reklam v metru. „Furt se to dostavuje, volnej byt tam seženeš, ale ty nájmy jsou docela vostrý,” rozbíjí Bankéř myšlenku okraje Prahy jako místa, kde se dá pořád ještě komfortně bydlet za kapesný.

Redakční Dívka tu bydlela kdysi taky; strávila rok na Slunečním náměstí, než se přestěhovala do Dejvic: „Právě že ty obrovský vzdálenosti, všechno plánovaný a stavěný centrálně, všude prefabrikát, tyhle věci dělají ze Stodůlek anonymní, typizovaný místo. V Dejvicích chodíš po ulicích, který mají podobný prvky, ale v úplně jiným měřítku. Park má 200 metrů a ne 2 kilometry, baráky 5 pater a ne 14… lidi k sobě celkově mají blíž.”

„Vem si Letenskou partu — myslíš, že existuje něco jako Stodůlecká parta?” pokládá řečnickou otázku, na kterou odpovídá jedna z našich online respondentek: „Diskusní fóra jsou, ale neřeší se tam, že někomu svítí Volvo. Spíš pejskaři, maminky a body do Billy.”

Je fakt, že facebookovou skupinu Maminky Prahy 13 jsme úspěšně lokalizovali. Její správkyně ale redakční Dívku do svých řad ani přes násobné urgence dosud nepřijaly. Asi poznaly, že není maminka a není z Prahy 13. Z výzkumného hlediska je to škoda, i když chápeme.

Dalším východiskem této přefouklosti je fakt, že ačkoliv se centrální část Prahy 13 skládá z několika místních částí, nějaký zásadní rozdíly mezi nima moc nejsou. Není to tak, že by nějakej fenomén byl specificky hůrskej a o stanici dál už se nevyskytoval: „Lokální patriotismus, typickej pro starší čtvrti, tady moc obvyklej není. Tohle je úplně novej shluk baráků na pláni. Většina obyvatel tu nemá kořeny.”

„Nakonec stejně skončíš tady”

Za stodůleckou hranicí, v Jinonicích, stojí fakulty sociálních věd a humanitních studií Karlovy univerzity; rychlý průzkum napříč studenty ale ukázal, že pro tuto demografickou skupinu je dojíždění mimo centrum v podstatě za trest — škola hezká, ale v okolí vůbec nic není. (Kromě „nudné a občas trochu děsivé” paní v bufetu.) Pokud ale odečteme dvacátníky se zájmem o humanitní vědy, je složení obyvatel sídliště mnohem barevnější než jeho vnější podoba.

„Stodůlky jsou multikulti,” přizvukuje Bankéř. „Hodně Rusů nebo rusky mluvících, celkem dost Vietnamců… poslední dobou slýchám v parku i jazyky, který bych předtím čekal maximálně někde na Vinohradech. Francouzštinu, angličtinu, italštinu. S tím bydlením je to při současných cenách složitý. I támhle naproti v paneláku stojí byt tak čtyři mega.”

„To se jen tak nezmění. Navíc i kdyby ti nevadilo zůstat v nájmu, tak ten nájem poroste, na rozdíl od platů, takže nakonec stejně skončíš tady,” rozmáchne rukama kolem sebe a jediným gestem tak boří naše hýčkané sny o freelance uměleckém životě mimo Stodůlky.

„Zajímavý je, že v Paříži by tohle bylo ghetto, ale tady vůbec,” všímá si redakční Dívka, zatímco Bankéř podotýká, že v jednu chvíli se ghettoizace sídlišť u nás opravdu očekávala a lidi odsud právě proto utíkali. Na ulicích nakonec zůstal relativní klid a uniformní ospalost, ale vývoj české společnosti s sebou přinesl jiný problémy:

„Po pádu socialismu se lidi na sídlištích přestali starat o svoje okolí podle principu ‚teď už nás nikdo nenutí, tak na to kašleme’. Cokoliv komunitního se vnímalo jako komunismus. Sbírat odpadky? To se dělalo za komoušů, teď už nemusíme. Lidi na tyhle věci začali po revoluci kašlat a ta čtvrť tím hrozně utrpěla. Lepší se to až poslední dobou.”

„Mně to tady ale vyhovuje,” krčí rameny. „Mám tu ženu a dítě, máme klid a patnáct minut do centra.” Ačkoliv zrovna nepracuje v Komerční bance, kdyby se mu k ní chtělo přestoupit, nemusel by do města jezdit prakticky vůbec — KB má totiž centrálu právě tady. Zbytek občanské vybavenosti pro mladou rodinu taky není problém.

„Výraznej lokální zaměstnavatel tu není, že by tu stála nějaká fabrika… ale vznikají nový office komplexy na Novejch Butovicích. Pracujou tam většinou korporáti, ne reklamkový hipsteři z Vinohrad.”

Když říkáme Yasmině, že jeden náš kolega shrnul seznam stodůlských výhod do věty „Tam je výdejní sklad IKEA,” rozzáří se jí oči. „Jasně! Jednou jsem i přemýšlela, že bych k nim šla pracovat jako ‚montér’ nábytku. IKEA je jako obří Lego.”

„Reálně se to teda na kvalitě života nijak extra neprojevuje, protože do Ikey jdeš dvakrát ročně, žejo. Ale je fajn mít pocit, že tam můžeš třeba i třikrát, protože to máš blízko. A taky se mi zdá, že tam dost lidí chodí na oběd,” dodává, čímž se rovnou dostáváme k dalšímu bodu výzkumu…

„Tady žádní hipsteři nejsou”

„Člověk, co nejí maso, se tady musí cejtit dost ostrakizovaně,” podotýká Dívka, zatímco projíždíme možnosti večeře na zahrádce příjemně konceptuální sídlištní hospody Bunkr (konceptuální proto, že opravdu připomíná bunkr a je půlkruhová). Bankéř dodává: „Třeba Gao Den je fajn restaurace, ale jinak mi tu vyloženě chybí nějaká gastro diverzita. Nejsou tu žádný etnický podniky. Přitom na sídláku žijou Kazaši, Ukrajinci, Vietnamci, takže podnikatelsky by to smysl dávalo.”

„Restaurace a hospody jsou totiž koncentrovaný ke stanicím metra, který slouží jako přirozený středobody čtvrti, takže nabízej převážně českou kuchyni. Kdyby sis na stejným místě postavil gluten free vegan stánek, tak ti tam nikdo nevleze. A protože možnosti moc nejsou, tak to funguje tak, že dojedeš domů a uvaříš si tam,” objasňuje s dodatkem, že místa jako Pizzeria Dai Marinai, která se snaží kostkovanými ubrusy a sítěmi vyvovlat dojem útulné středomořské trattorie uprostřed devadesátkový architektury metra na Praze 13, situaci moc nezachraňují.

Takový je život ve Stodůlkách tak nějak obecně — socializace tu moc nefrčí, lidi jsou zvyklí hledět si svýho. Navázat náhodný kontakty na obřím sídláku není vůbec jednoduchý. A protože klasický štamgastský hospody jsou do velké míry právě o náhodných kontaktech, vládnou pivní scéně na Praze 13 spíš uniformní franšízy: Kolkovna, The Pub, Potrefená Husa. Míst, kde můžeš u piva vytáhnout kytaru a začít hrát beztrestně Stánky, je jen pár a soustředí se hlavně kolem stanic metra, jako ostatně všechno.

„No a na metru máš občas herny, tam podle mě štamgasti normálně choděj,” doplňuje Bankéř, zatímco hodnotíme hospodu Na Výsluní. „Normální podnik jako spousta jinejch, ale zajímavý je, že se tu vyskytují lidé s bizarními barvami kůže,” všímá si Dívka. „Jeden pán je vyloženě hnědofialovej, jeden zase extrémně rudej. Asi když hodně kalíš na sluníčku, promění tě to v baklažán.”

V restauraci K Zahrádkám už žádnou oživlou zeleninu nenajdeme, zato kvitujeme lístek napsaný Comic Sansem a asi milion druhů nakládanýho hermelínu; nemůžeme si ale pomoct, všechny ty podniky opravdu vypadají plus mínus stejně, vyzařujou podobný vibrace a nic vyloženě zajímavýho se v nich neděje. Pokud teda nepočítáme otevírací dobu Pivovaru Lužiny, kde sice vaří vlastní pivo (kvalitní), ale poslední objednávky na zahrádku se musí dělat už ve 21:15, protože ve 22:00 už musí být opravdu sklizeno a ticho jako v kostele. Kolem spí 60 tisíc lidí.

Dilema ohledně večeře řešíme tím, že si Dívka s Bankéřem dávají smažák za provolávání hesla „KEEP IT SMÁŽO” a Bankéř přitom chválí Centrální park, kterej se táhne z Hůrky až do Stodůlek. „Není v něm sice jedinej bod, ze kterýho by nebyl vidět žádnej panelák,” podotýká, „ale jinak je to takový společenský centrum čtvrti. Setkávají se tam menší komunity, maminky cvičící jógu a tak. Pod tunelem metra je navíc jezírko, kde často sedávají rybáři ze zemí bývalého Sovětského svazu. Jednou tu byl i nějakej ruskej dětskej den. Když chceš vyloženě do přírody, tak Prokopák, no.”

Smůlu mají i milovníci kultury — i když se nedá říct, že by se radnice nesnažila. Problém je, že kulturní události pro stodůlské obyvatele v Centrálním parku jen zřídkakdy naplňují představy lidí zvyklých na to, že relativně kousek odtud stojí MeetFactory.

„Takový ty Dny Prahy 13, pouť, politický meetingy a podobný akce se špatnýma kapelama,” krčí rameny Bankéř. „Plus, samozřejmě, KD Mlejn. Ale to je prostě kulturák. Ani žádný warehousy tu nemáš, že by se dalo udělat aspoň techno.”

„Chybí nám tu kino typu Světozor a pak třeba i nějaká galerie, kde by se vystavovalo něco zajímavějšího než výtvory sedmáků z místní základky. První vlaštovkou je snad Czech Photo Centre na Nových Butovicích. Plus zmínil bych skulpturu Trifot od Davida Černého před tím centrem. Mám pocit, že jde konečně o první pořádný příspěvek k umění ve veřejným prostoru od dob nejruznějších vetřelců a volavek roztroušených po Praze 13.”

Na otázku, jestli je v okolí aspoň obligátní hipsterská kavárna (palety, kytky, latté), kterou jsme zatím našli úplně všude včetně Braníku, pak odpovídá cimrmanovsky: „Tady žádní hipsteři nejsou.”

Zbývá tak sportovní vyžití; třeba BMX trať vybudovaná z horniny, která byla vytěžena při stavbě sídliště, minigolf, hřiště na basket nebo venkovní posilovna. Klasické komponenty hoodu, který se v realitních inzerátech může označovat jako „vhodný pro klidný život s veškerou občanskou vybaveností” — žádný knajpy, ale kurty. A skatepark na Lužinách, kterej sice není „žádná Štvanice”, ale „na Stodůlky dobrý”.

Závěrečnou procházku zahajujeme u jezera přímo v Centrálním parku, kde se podle Bankéře nikdo nekoupe, „jenom psi a občas v létě pár bezdomovců”. My tam vidíme korpulentního ruského pána se synkem. Opodál vzlétají divoké kachny, ve sklech protějšího paneláku se zrcadlí zapadající slunce.

Velká Ohrada vyzařuje mnohem příjemnější, domáčtější vibrace. Baráky mají pět až sedm pater, což je oproti zbytku Stodůlek taková změna, že je chlapec, už trochu posilněn lužinským pivem (a degustačním Braníkem na cestu), označuje za „stodůleckou verzi Palmy de Mallorca”. Taky se tu pořádá lokální Ohrada Fest. Sport Bar Fantazie vypadá mnohem zábavněji než franšízové kopírky, mají tu boží fontánu i vyhlášenou restauraci Kastrol s poctivou českou kuchyní. Je to — zcela neironicky — moc hezký sídliště. Jeho šachovnicová struktura uklidňuje, rostou tu stromy, a když člověk spadne dolů, zjeví se před ním úplně nečekaně vilová mini-čtvrť, ve které i autolakovna připomíná ambasádku nějaké středoevropské země.

Romantický závěr našeho výletu bohužel trochu kazí nepoddajný terén; Chlapec v žabkách asi třikrát málem spáchal sebevraždu nedobrovolným skokem přes kořen, chodníky jsou všelijak zkroucený a obrubníky rozestavěný ideálně k okopání palců. „Tady musí bejt někde sopka,” funí Dívka, a přikládá důkazy: „Viděli jsme restauraci Volcano, mají tu ulici K Sopce, a podle stavu těch chodníků není možný, že pod nima neprobíhá právě teď nějaká zuřivá tektonická činnost.”

Další pivo už ale neseženeme, protože po desáté se Stodůlky prostě zavírají. Až na herny na metru je zkrátka utrum. „Prošli jsme snad čtyři kilometry a nic, vůbec nic,” stěžujeme si později Yasmině, která přitakává: „Tam není možný po desátý často sehnat ani cigáro, natož si někam sednout. Zapadne slunce a Stodůlky se promění v obrovský mrtvý sídliště s pozhasínanýma oknama, roztažený přes pět stanic metra.” Míříme proto neplánovaně domů; Bankéř, který má nejspíš trochu party náladu, poukazuje na palmy ve vestibulu metra Lužiny a prohlašuje, že „by tam udělal večírek a hrál jenom vaporwave,” zatímco Dívka si všímá soch Olbrama Zoubka nad výstupem ze stanice.

Cesta do centra trvá vlastně opravdu jen chvíli. Když ale o čtvrt hodiny později vylézáme z útrob metra ven, máme pocit, že jsme se ocitli v úplně jiným světě.

Originally published at https://goout.net.