Za Ípákem doprava: Jak se zevluje na dolních Vinohradech | Zajímavosti

Říká se, že pražská umělecká scéna je rozdělená na dvě poloviny: vinohradskou a letenskou. Pokaždý, když potkáte někde v hospodě člověka, který si říká třeba „indie malíř” nebo „grafik a producent”, je šance, že bydlí někde v Hloubětíně, prakticky nulová. A konkrétně Vinohrady mají pověst čtvrti, kde se těchto kreativních duší schází docela dost.

Dolní část Vinohrad mezi Bělehradskou a Grébovkou je v první řadě rezidenční čtvrť. Zatímco na jejich okrajích a hlavních dopravních tepnách už nějakou dobu zabydlují noční život kluby typu Radost a Retro, uvnitř — v úhledně pravidelné síti ulic — panuje božský klid. Dokonce i třeba o půl druhý ráno, když ztracení poetové táhnou do svých pronajatých pokojů, nikdo moc neřve, což se třeba o Francouzské ulici, spojující dvě části Vinohrad, říct nedá.

Ose Ípák — Mírák — Francouzská se ale budeme věnovat v samostatným článku; v tomhle vinohradským kvadrantu jsme si vytyčili trochu jinej koncept. Zatímco totiž v jiných částech města (třeba na Žižkově) může člověk skákat z divadla do klubu, z galerie do baru, různě napříč a zase zpátky jako kamzík v converskách, vinohradská (snesitelná) ležérnost bytí nás svedla k myšlence zapomenout na chvíli na to, že jsme magazín publikovaný na stránkách, jejichž cílem je směřovat lidi za kulturou. A proměnit se v takové ty typické zevláky, které každý den „zajímá” na Facebooku sedmnáct různých událostí, ale nakonec se stejně sejdou v kavárně, dají si kafe, pak první pivo, druhý pivo, pak už je stejně půl desátý večer a nakonec jsou rádi, že dojdou v klidu domů a cestou je nesrazí strom. Což se nabízelo i proto, že tak nějak vznikal i tento článek.

Konktrétně v týhle části Vinohrad stejně až tolik kulturního vyžití není (kromě Divadla D21 ); nájmy tady nejsou zrovna nízký a spoustu bytů obývají příslušníci klidnějších sociálních bublin, takže prásknout někam doprostřed něco jako Akráč by pravděpodobně vyústilo v menší povstání. Stačila myšlenka pokácet stromy na Belgický a strhla se mela — taková jemnější, distingovanější (pořád jsme na Vinohradech), ale stejně.

Jinými slovy, poslání tohoto textu bychom mohli popsat jednoduše: Kde se na Vinohradech dá dobře zevlit. Tj. číst knížku, dělat selfíčka se sakurama, vymýšlet mobilní aplikace porušující české zákony nebo obluzovat slečny znalostmi Skácelovy poezie. Což jsou všechno věci, který se tam normálně dějou.

Začátek dne: Obecný úvod do flákání na Vinohradech

Ráno vstaneš, jsi na Vinohradech a je hezky. Můžeš jít třeba do práce, umývat nádobí, vynést koš nebo vykonávat nějakou podobně bohulibou činnost — nebo se jít flákat někam do kavárny, jako správný pražský stereotyp, naplňující představy zbytku republiky. V případě č. 2 doporučujeme třeba Zanzibar, příjemnej podnik na tom kruhovým prostoru mezi Záhřebskou a Americkou, kterej oficiálně není náměstí, i když působí jako náměstí; prostě se tam kříží dvě ulice a mezi nima stojí kašna, protože proč ne.

Zanzibar má výhodu v tom, že nabízí i velkorysou veganskou snídani, což v Praze pořád není úplně obvyklý. Pokud jako správný zevlák vstáváš někdy ve tři čtvrtě na jedenáct, můžeš po ranním kafíčku zamířit rovnou na oběd, třeba do prověřený vietnamský restaurace Madame Lyn, do Las Adelitas na Americký nebo na vyhlášený bagety do Mr. Banh Mi na Rumunský.

Alternativní možností je nebýt línej, vzít si doma nějaký jabko a Braníky a jít felit do Grébovky. Jeden z nejkrásnějších pražských parků nabízí snad všechno — boží výhled na město (dobře, na Vršovice, Nusle a Pankrác, ale pořád je boží), umělou jeskyni, stylovou vinárnu v altánu, asi milion možností, jak vyvenčit drahou polovičku nebo psa, a taky centrální stavbu Gröbeho vily, kde bylo za války sídlo Hitlerjugend. Zkrátka vše jak pro kultivované trávení času vinnou degustací či svatbou, tak pro lití na trávě od desíti od rána.

Nad Grébovkou, hned na začátku Šafaříkovy ulice, pak leží Restaurace Zvonařka, což je prostor velikosti vojenského hangáru s terasou shlížející na nuselské údolí, na který by mohl přistát vrtulník. Když jsme právě ve Zvonařce organizovali materiál na tento článek, zničehonic se v prostoru zjevilo šestnáct seniorek s manžely a všichni se začali fotit, přičemž si pro tento účel vypůjčili apartní klobouček od naší pánské poloviny a podávali si ho jako děcka na Čerňáku brko.

„Já se chci fotit mezi chlapama,” zubí se jedna z dam, zatímco jiná proplouvá prostorem s krasobruslařskou elegancí a shání kytku. „Radko, pozor, schod, víš, že máš blbý kolena!” „Honzo, vyfoť nás!” „Ale holky, máte na to? Já beru za jednu fotku pět tisíc! He, he.”

Zvonařka samozřejmě není jediným zdejším podnikem, který disponuje felící zahrádkou; naopak, pokud někde v Praze koncentrace venkovních posezení připomíná řecké ostrovy uprostřed sezony, jsou to právě Vinohrady. V podstatě stačí ujít 400 metrů libovolným směrem a pokrčit kolena; šance, že člověk dosedne na židli před připravenej podtácek, je exponenciálně vyšší než třeba v Libni, kde si v takovým případě spíš přetrhneš achillovku.

Kulturním epicentrem Šafaříkovy ulice je Café & Knihkupectví Fra, miniaturní kavárna / čítárna / drinking spot, kterej má u určité části (nejen) vinohradské populace přímo kultovní pověst: ať už to jsou gymnazisti/ky z Lauderek, divadelní herečky marinované ve víně, Jiří Franta s Vladimírem Strejčkem či postmoderní banda štamgastů z různých uměleckých podhoubí, která se tam občas třeba kouká na laptopu na fotbalový zápas Ázerbájdžán-Norsko, pouští nasranej francouzskej hip-hop nebo slaví Vánoce hraním abstraktních společenských her. Jo, a když si na baru objednáte Lásku, je to točená malinovka napůl s pivem. Takovej polskej vibe trochu.

Na Bělehradský, dole pod Fra, potom alternativci toužící po uměleckém vybití navštěvují Galerii A.M.180. Redakční pánská polovina kdysi dávno, krátce po svém příjezdu do Prahy, poznala swag tohoto místa z první ruky.

„Večer jsme šli na koncert Xiu Xiu, a Jamie Stewart měl předtím u áemek čtení haiku. Vypadalo to tak, že tam seděl v tom svým vojenským sestřihu, cargo šortkách a podkolenkách, z nichž jedna byla růžová a druhá tyrkysová. Do toho ho doprovázel kytarista z Larsen na tradiční japonské nástroje, a všechny ty básně pojednávaly o věcech typu ‚Jamie Stewart doma honí péro a vytírá to ponožkou’. V publiku sedělo asi pět lidí a zdvořile tleskali. V ten okamžik jsem pochopil konceptuální umění.” Začátek večera: Čas schovat se dovnitř

Ok, začíná být trochu zima. Zahrádka je fajn, ale sedět na vínečku v lyžařský bundě je prudce neelegantní a navíc okrádá člověka o jemnou motoriku, což zvlášť po X hodinách vínečka / Braníka na slunku může končit humornými situacemi. Kam teď?

Pokud se nacházíš na tom náměstí, který není náměstí, zkus třeba chillout v Literární kavárně Blatouch (tam mají mimochodem taky zahrádku, takže teoreticky stačí projít dveřma), další víno v La Cave d’Adrien nebo hned přes ulici ve Flavours (zdejší nabídka šumivých vín značně ponouká k zevlení a původně bohulibý záměr „dám si na tu kocovinu jednu skleničku bublin, bude se mi líp pracovat” se ani nevíš jak změní na „tak jo, dáme si ještě třetí láhev, stejně mi z práce nikdo nevolá”).

Nebo unikátní hippie meeting point jménem Večerní kavárna Souterrain, kde se pořádají koncerty alternativního folku, na stolech jsou lampy, po desátý se leze dovnitř na zvonek a občas se tam někdo vloupe k počítači za barem a pouští Weezer a Bright Eyes.

Trochu víc dryáčnickou atmosféru (ale pořád ne moc) pak nabízí třeba Žlutá pumpa, kde dámská polovina naší redakce jednou na vlastní kůži poznala, jak probíhá dekonstrukce linearity času, když je člověk na Vinohradech a na pivu: „Dávali jsme si s kolegy oběd na terase na Zvonařce a oni říkali, že se ještě staví dodělat něco v kanceláři a pak jdou na Náplavku. O šest hodin později (během kterých jsem jako jediná stihla do tý kanceláře dojít) jsem je našla nalitý v Pumpě, jak neví, kolik je hodin a kde je Náplavka, ale všichni jsou spokojený a dál vesele klopí jedno pšeničný pivo za druhým.”

Milovníci pravé devadesátkové klasiky potom ocení elegantní podnik U Holanů. Této části populace ovšem nedoporučujeme chodit tam v úterky, protože to ve Fra bývá většinou čtení, takže artová mládež se štěpí na dvě části; ta literární zůstává dole na Šafaříkově, zbytek se pak často odebírá o blok výš právě k Holanům, ironicky pít Gambáč a řešit u toho Foucaulta, Houllebecqa a holky.

Dominantou Holanů jsou dvě věci: zaprvé klasická zahrádka s tlustými dřevěnými stoly — takový to echt oldschoolový místo, který v létě obsazujou osvěžující se cyklisti, málomluvní štamgasti, lesbická jeptiška a cosi, co se jmenuje Jirka a nosí to kostkovanou košili — a zadruhé nejvíc indiferentní číšník na světě, kterej nejenže zvládá obsluhovat celej (docela velkej) lokál včetně zahrádky kosmickou rychlostí, ale ještě se u toho permanentně tváří, jako že vůbec neslyší a všechno mu leze na nervy, což považujeme za geniální.

Na Koubkově ulici, na druhé straně od Fra, stával dřív podnik jménem Báza. Teď je na jeho místě DIO Music Bar, což zní tak, že tam v životě nechceme jít. Ne že by teda Báza vyzařovala nějak přívětivější vibrace, ale jeden náš kolega tam kdysi omylem zabloudil, když potřeboval močit — načež zjistil, že toto místo obývají hlavně Rusové. Vzhledem k tomu, že kolega je taky Rus a dialogy v jeho rodném jazyce mu navozují nostalgické vzpomínky na volgorodské pláně, zeptal se na záchod rusky… což se ukázalo jako problém.

„Ti chlapi, co tam seděli, byli všichni bývalí vojáci. Normálně lidi, kteří byli ve válce. A teď seděli na Vinohradech, chlastali vodku a řešili nějakej ‚business’, zrovna když jsem tam napochodoval se svojí rachitickou postavou a na férovku jim rusky řekl, že se chci vychcat. A už to jelo: ‚Co jseš zač? Jak jsi nás našel? Pro koho pracuješ?’ Musel jsem jim odvyprávět svůj životní příběh, aby mě nechali bejt. Jeden z nich vypadal, že má v každý botě aspoň dvě kudly.” Konec večera: Poslední zastávka na dobrou noc

„Co že je dneska za den? Pondělí?? Jak může bejt pondělí, když včera byla sobota!” vzteká se nad ránem hlučný host ve Vinohradském parlamentu, respektive v té jeho části, která má otevřeno do čtyř a dá se tam kouřit. Přilehlá restaurace už dávno spí, tady v baru ale ještě kypí život (respektive sedí tu pár relativně málomluvných lidí a tahle bytost). Číšník, oblečený do stylového obleku, jak se na podnik v srdci Vinohrad sluší a patří, přichází zjednat pořádek. „Nešahej na mě, já jsem přijel z Prahy!”

Pokud už večer dospěje do bodu, kdy opravdu nemá cenu lovit nějaké kulturní zážitky a člověku se chce spíš na poslední pivo před spaním, je právě Parlament solidní volbou. Hlavně proto, že všechna výše zmíněná místa zavírají maximálně kolem půlnoci a ze všech je to blízko. Legrační je, že tu berou karty, ale je potřeba platit po každé objednávce — což může posléze vyústit v naprosto detailní rekonstrukci toho, co všechno jsi vypil/a a kdy. Když se například druhej den ráno podíváš na výpis z účtu a najdeš tam pět stržených plateb mezi 00:23 a 00:51, je pravděpodobný, že to byly nejspíš nějaký malý panáky (a že je ti právě teď blbě). Nebo když jedna platba odešla v 00:14 a druhá v 02:53, nejspíš jsi na chvíli usnul/a. Zkontroluj si kapsy, jestli ti nechybí mobil.

Poslední radu je možné aplikovat i na Ghetta Bar, nálevnu přímo naproti Fra; navzdory této dokonalé geografické poloze se nicméně nestává, že by tam po zavíračce mířily houfy literátů. Možná proto, že Ghetta leží ve sklepě, je tam dost tma a barman vypadá jako dva barmani v jednom tričku. I přes svoji impozantní figuru a celkově medvědovitou vizáž je to ale totální sympaťák, což je ideální kombinace pro případ, že by se situace začala vymykat kontrole (ne že bychom to zažili, ale když Ghetta vypadá tak… undergroundově). Jo, a chodí tam Kato. Prostě místo, který jako by vypadlo z nějakýho hrozně raw dokumentu o „stavu scény” z přelomu tisíciletí ( režie Vladimír 182 nebo někdo takovej).

U většiny městských částí by se tato „noční” pasáž dala rozepsat do Joyceovských délek a struktur, ale pro tuhle část Vinohrad to tak úplně neplatí — nonstop se tady moc nežije, na to si dojdi dolů do Nuslí. Hlavní je po cestě domů nedělat bordel. Když Vinohrady spí, bylo by vyloženě sobecký rušit jejich klid. Jejich obyvatelé potřebujou načerpat síly, aby byli zítra ready na celej den — ty kavárny a parky se koneckonců samy nezaplní, žejo.

Originally published at https://goout.net.