Troja není jen ZOO: Jak se žije na kopci mezi řekou a zámkem | Zajímavosti

Navzdory tomu, co si nejspíš myslí řada lidí z jiných částí světa, není Troja jenom zoo. Podle posledního sčítání tu žije přesně 1380 lidí, přičemž velkou část z nich tvoří obyvatelé sídliště nahoře na kopci, navazujícího na Bohnice. My se ale vydali dolů k řece, do oblasti původní rybářské osady, která zůstává dodnes trochu stranou pozornosti.

Adam, náš první terénní kontakt, navrhl sraz v podvečer na metru Nádraží Holešovice; odtud je to do cíle už jen pár minut, protože Trojský most, nová stavba propojující tuto tichou část města s hlučně industriálním holešovickým poloostrovem, začíná prakticky hned za nádražní budovou. Je to ta rychlejší varianta. Tou romantičtější by bylo přicházet z Letný, protože tam se člověk ještě navíc projde Stromovkou (s osvěžovací zastávkou v tamní odnoži Containallu).

Blbý je, že od doby, co šla Trojská lávka k zemi, se ale musí u Vltavy zastavit a počkat na přívoz. Je to dost bizarní pohled: miniaturní lodička pendluje sem a tam z jednoho břehu na druhej a u provizorních zastávek mezitím bobtnají fronty. Adam říká, že se to dá celkem v pohodě i přebrodit, to je ale moc punkový řešení situace. Takže most.

„Původně se to tu jmenovalo Ovenec, protože se tady pásly ovce,” vysvětluje Klára, náš druhý terénní kontakt — s Adamem tu oba vyrůstali a znají se od školky.

„A pak tady hrabě ze Šternberka dost narychlo postavil zámek, kterej je hrozně vlhkej a má blbě řešený okna, takže uvnitř je málo světla, ale to se moc neřešilo, protože ten zámek měl být v první řadě okázalej a reprezentativní, ne příjemnej k bydlení. A on miloval antickou historii, tak ho pojmenoval Troja a narval tam antický sochy, Poseidona a tak. Ostatní šlechtice prý tehdy celkem sralo, jak je to celý pompézní.”

V barokním areálu jsou nainstalovány stálé výstavy a Galerie hlavního města Prahy tu pořádá občasné kulturní akce; my ale míříme směrem k Trojské ulici, centru dolní části čtvrti, kolem Císařského ostrova (jehož zástavbu představuje čistička odpadních vod, psí cvičiště, random stánek s limonádou, jezdeckej klub a stadion na parkur) a Trojského kanálu. „Pořádají se tu mistrovství světa a Evropy v kanoistice, to zázemí tady je fakt špičkový,” vysvětluje Adam a jde se vyčůrat do přidružené osvěžovny, patřící veslařům z Karlovy univerzity.

Chlapec na něj mezitím čeká venku s cígem, což se ukazuje jako problém, protože ten podnik je nekuřácký. Včetně zahrádky. On teda vypadá i nealkoholicky, hlavně vzhledem k obřím slunečníkům s logem Birellu; Adam ale dodává, že „Plzínku dostaneš. Akorát se na tom lístku blbě hledá.”

Míjíme Trojskýho koně, což je dřevěná zašívárna u řeky, kde donedávna fungovalo letní kino a dnes je tam solidní felplac plnej vyřezávaných totemů a podobných věcí, propůjčujících celýmu místu vibe jak z nějaký osady v Posázaví; naší finální zastávkou je ale až zahrádka hospody Sokol. „Dřív to byla taková echtovně zaplivaná knajpa, kde pracovala jedna celá rodina včetně šestnáctiletých synů. Tam jsme chodili furt. Teď to mají jiní majitelé a snaží se to trochu kultivovat, takže tam třeba dali dřevěný stoly a strhali zaflusaný politý ubrusy Gambrinus, ale pořád je to jediná hospoda, kde se místní scházej,” doporučuje Klára, a Adam — už na místě — dodává: „Tady se dá sedět. Tady se dá debatovat.”

„Opravdoví starousedlíci tu vymíraj”

V letní sezoně jsme nicméně na zahrádce jediní, kdo mluví česky; zbytek osazenstva tvoří návštěvníci vedlejšího autokempu. „Na týhle ulici jsou ty kempy asi tři,” počítá Adam. „Tenhle je největší, ty ostatní často vznikly tak, že tam někdo bydlí a na sezonu prostě otevře zahradu pro lidi. Bydlíš tam v karavanu u řeky a sprchovat se chodíš k chlápkovi domů.”

„Před válkou tady byly sady. Pak se to celý rozparcelovalo na pozemky, lidi si tam postavili baráky, ale ty parcely jsou brutálně velký a nikomu se to nechce moc dělit, tak z toho udělají kemp,” vysvětluje, proč je Troja na první pohled tak roztahaná — hustota zástavby tu spíš než Prahu připomíná Mongolsko. „Byla tu zahrádkářská kolonie, tu strhli, a místo ní je teď prázdno.”

To je samozřejmě do značný míry daný tím, že pozemky v Troji jsou prakticky nepojistitelný. „Nikdo nechce stavět u řeky,” doplňuje Klára. „Při záplavách v roce 2002 se voda zastavila až o skálu pod Bohnicema. Stačí jakákoliv povodeň a všechno jde zase dolů.”

Po tisícileté vodě sice vyrostly nad řekou nový protipovodňový zábrany, je ale otázkou, jestli v případě krize opravdu vydrží. „Hlavně támhle máš ďouru, kterou sem ta voda stejně nateče,” mává rukou Adam, „takže nezbývá než doufat, že další takový povodně prostě nebudou, no.”

Nízká hustota zalidnění souvisí i s tím, že Troja vlastně nemá a nikdy neměla nějakej jasnej urbanistickej plán. Není tu žádný náměstí, žádný centrum, žádný pravidelný bloky baráků; místní se potkávají buď u školy, nebo v budově Sokola, kde starší generace chodí pořád cvičit. Chuchvalce baráků na Trojské generujou bizarní kombinace jako stará rybářská hučka přilepená na luxusní moderní vilu za dvacet mega, zatímco nahoře na svahu žijou kanci a pasáci tam dodnes pasou ovce. Kozy už ne, protože poslední pasačkou koz byla Adamova babička. Prý na to byla děsně hrdá.

„Ono totiž nikdy nebylo zamýšlený, že tady vyroste městská čtvrť. Dlouho to byla rybářská osada a vedle ní stál statek. Pak se na kopci postavil zámek, pak vinice, pak si místní stěžovali, že se nemají kde modlit, tak přibyla kaplička svaté Kláry. Pak na řece postavili jez, přestaly tu žít ryby a začali se sem stěhovat lidi, kteří prostě lepili nový baráky na starý baráky.”

Absence nějakýho přirozenýho centra se logicky promítá i do občanské vybavenosti, která je v Troji občas dost tristní; nejbližší nákupák je nahoře v Bohnicích, zatímco tady dole to drží akorát Žabka, která zavírá v jedenáct. Když přijedeš pozdě večer z města a zjistíš, že nemáš v ledničce večeři, tak se můžeš rovnou otočit a jet zpátky do města.

Jiný vesnický specifikum, silná lokální komunita, tu ale moc nefrčí. „Je tady parta třicátníků, která drží hodně spolu… starý trojský rodiny jako Královi, Horníčkovi, Tesařovi, kteří se znají napříč generacema… plus partička lidí nahoře na sídlišti, ti se třeba schází v místní hospodě U Špačků, která je teda strašná, ale stejně radši přeběhnou na pivo do Kobylis. Ti opravdoví starousedlíci ale vymíraj. Už to není, co to bývalo. I když je fakt, že po povodních si lidi hodně pomáhali, moji babičku třeba vozili zadarmo lodí do Holešovic pro potraviny.”

Vzhledem k architektonické struktuře připomínající generátor náhodných čísel usuzujeme, že se tu bude blbě shánět bydlení; prý to ale není zdaleka tak špatný. Často se třeba stává, že se lidi po maturitě odstěhujou z rodinné vily na patnáct dvacet let do města, takže vznikne volnej pokoj. S výstavbou je to horší, hodně lidí si drží pozemky jako investici a stavět činžák v záplavový zóně je blbost, ale vedle zámku roste novej bytovej komplex a nahoře na sídlišti ještě jsou volný louky, kde se dá přistavovat.

Bude to samozřejmě drahý, protože Troja je luxus. Na druhou stranu si člověk pak může říkat, že bydlí ve stejný čtvrti jako dříve Věra Chytilová, což je silnej protiargument.

Vzhledem k blízkosti ambasád tu vznikl ambiciózní plán diplomatické čtvrti; bohužel se ho nikdy nepodařilo dotáhnout do zamýšlené podoby, takže přímo na Trojské ulici teď trčí obří bílej bytovej komplex. Unikátní stavba, kvůli které šla nicméně dolů původní rybářská osada; teď místo ní stojí cosi na první pohled připomínající spíš něco mezi kancelářskou budovou, slohovkou z architektury 90. let a „výletem na trochu jinou planetu.”

Poslední citace je od Terezy, která v jednom z padesáti místních bytů strávila sedm let; ty byty jsou vsazené do klecí z ocelových nosníků, prošpikované bizarními úhlopříčkami a navržené dost netradičním způsobem: „Člověk odtamtud vidí do dálky. Prostě je tam prostor a každej ho využívá podle svýho. Radost, svoboda i teror. Když nepřistoupíš na hru se závěsama, vidíš a jsi viděn.”

„Je to místo, kde v jednom komplexu najdeš lidi s luxusníma autama i starejma kolama bez blatníků. V našem bytě byly tři záchody a v mým pokoji šestnáct oken. Do areálu pravidelně dojížděli zahradníci a kvetly tam růže. Na tramvaj šlo chodit zarostlou stezkou skrz díru v plotě. Čistě pojatý zpracování prostoru kontrastovalo s totálně rezavou vodou, která pravidelně tryskala v koupelně. Brala jsem to jako lázně.” „Na střeše jsme udělali večírek s koncertem, ještě než ji pro svý klipy objevil Ben Cristovao. Páreček z bytu pod námi nám hned na začátku sdělil, že toto bydlení není pro nás, a později nám to dokazoval voláním policie, házením vajec nebo vypínáním přívodu vody. Pochopili jsme, že bitva o Troju nebude snadná.” „Nad námi se odehrávaly rituály nábožensky založené rodiny. Před nimi tam byli třeba fotbalisté, kteří si přišli půjčit fén. Okolí domu obývala liška a jezevec.”

Dva obří panelové zuby na okraji čtvrti za mostem, které aktuálně zdobí gigantická plachta s nápisem LENOVO, jsou ve skutečnosti koleje matfyzu od slavného architekta Karla Pragera; naše snahy o nabrání nějakých pikantních historek o studentstvu exhibujícím ve tři ráno na trojských ulicích ale Klára rychle sestřeluje: „Vole, je to matfyz. Oni se fakt musí učit. Ne jenom říkat, že se učí, ale fakt sedět v pokoji a učit se.”

„Teď je tam hodně cizinců, je to klidný. Ale v devadesátých letech se tam děly zábavný věci, jako třeba když studenti hráli Space Invaders na fasádě baráku rozsvěcením a zhasínáním oken. Než jim to zatrhli,” dodává Adam.

Problém je i spojení čtvrti s okolním světem — když venku není dostatečně hezky na procházku, je člověk odkázanej na autobus číslo 112, protože jinak sem jezdí jenom tramvaj, která ale nezahýbá do staré Troji. Pro studenty z kolejí je to obzvlášť problém, protože, jak podotýká Adam, „jezdí to tam jednou za hovadskej čas” a „když je autobus plnej lidí, který vypadaj, že jedou do zoo, tak na to řidič sere, ke kolejím ani nezajede a zahýbá rovnou do Troji.”

Ještě horší to mají obyvatelé Podhoří; to sice formálně pod Troju spadá taky, historicky to ale byly dvě samostatný osady, takže mezi starousedlíkama pořád existou zbytky nějaké vesnické rivality, podobně jako ve Střešovicích a na Ořechovce. „Jsou tam krásný vily, stará textilka… my se ale ve škole podhořákům smáli, že můžeme domů pěšky a oni musí čekat na autobus,” vzpomíná Adam a zní to jako nějaká ztracená scéna z Bylo nás pět. Přívoz z Podbaby se jako plnohodnotná MHD možnost tak úplně nepočítá, zvlášť v zimě.

Co se politické angažovanosti týče, je Troja specifická v tom, že spadá částečně pod Prahu 7 a částečně pod Prahu 8; ani jedna z městských částí se o ni ale moc nezajímá, protože je to z Libně i z Letný daleko a skoro nikdo tady nežije. Takže má Troja vlastní úřad, v budově školky, kde sedí trojskej starosta. V podstatě je to v rámci Prahy samosprávní oblast, což je sice unikátní, ale zároveň děsně neprůhledný řešení.

„Nikdo nevnímá, že tu někdo bydlí, kromě těch, co tady fakt bydlí. A to je průser. Nevíme, co se s Trojou bude dít, teď tady třeba kvůli Blance vyrostla betonárka… člověk do toho nevidí, ani ten starosta nemá reálně bůhvíjakej vliv. Takže tyhle správní věci musí řešit místní spolky jako Troja Trojou a podobně.”

„Jsme dělali voheň, no”

„Problém Troji je, že tady není nic atraktivního pro lidi nižšího středního věku. Když ti je mezi patnácti a čtyřiceti, tak se tu prostě nudíš,” krčí rameny Klára, která právě proto zmizela na Vinohrady. „Není tu vůbec nic. Žádná stálá scéna. Nic. Ani klasickej kulturák, kam přijede jednou za rok Pavel Dobeš zadrnkat na kytaru. Poslední hospoda zavírá ve 23:00 a to je ta, ve který právě sedíme.”

Kulturní vyžití tak obstarávají občasný akce pod mostem, jehož nosníky slouží jako pop-up místo pro DIY koncerty, galerijní prostor a provizorní skatepark, plus zámek a občas Trojskej kůň. Nejbližším hotspotem je loď Altenburg, která kotví u mostu na holešovický straně. Skvělý místo se super dramaturgií, ale do Troji se už nepočítá.

„Tady po nějakým klubu není ani poptávka,” vysvětluje Adam. „Nejčastěji se sem stěhujou bohatí cizinci, kteří se nechtěj družit. Naopak si ten barák spíš oplotí, aby potkávali co nejmíň lidí. Takže jsme na škole jeli takovej polskej styl, kalby u někoho doma a tak. U fotbalovýho hřiště byla klubovna, kde se na čarodky vytáhl sud. Žádný plakáty nikde nevisely, prostě jsi musel vědět, kam přijít.”

„Legendární byla kalba u Kláry doma, který se říkalo Bazének. Probíhalo to tak, že jsme vytáhli nafukovací bazének na balkon a rozhodli se, že do něj nedáme vodu, ale chlast. Takže jsme jeli do Globusu a koupili tam osmdesát litrů nejlevnějšího vína. A potom filmový večery, což bylo promítání ve škole spojený s příšernýma chlastačkama.”

„Jo, a jednou jsme byli na školním výletě u nás na zahradě,” doplňuje Klára. „Učitelka se tam tři hodiny opalovala, pak řekla, že už tam nemusí bejt, šla domů a my začali lejt.” Adam kontruje: „U mě doma skončily školní kalby v momentě, kdy jsem se ráno probudil a říkám si: Kde mám půlku zahradního nábytku? A odpovědí byla věta: Jsme dělali voheň, no.”

Hospodská scéna je trochu živější, i když nejvíc narváno mají logicky podniky nalepený u zoo — jsou tam dvě restaurace, kam ale kromě návštěvníků zahrady prakticky nikdo nechodí. „Pak ještě předražená pizzerka vedle pošty,” doplňuje Klára, „a mytická restaurace Svatá Klára, která neměla skoro nikdy otevřeno, jezdily tam velký divný auta a polívka tam stála 450.”

„Jednou jsme tam šli opilí zjistit, jestli nemaj cíga, a vešli do takový tmavý sklepní místnosti, kde ze stropu visely krápníky. Hned nás vyhodili. Pak jim zmizelo sklo z výloh a dali tam kartony… pak zmizely i ty kartony a zůstalo jenom osvětlení. Pořád ale chtěli 450 za polívku. Existovala teorie, že je to ve skutečnosti bordel.”

(To sklepení často hrálo ve filmech, když bylo zapotřebí natočit scénu jakože v luxusní restauraci. Chtěli jsme tento swag ověřit přímo na místě, ale bohužel už to zavřeli.)

V místech jako vinárna Salabka, Trojský sklep (obojí nahoře u vinice), restaurace Na Krásné vyhlídce (kde mívají zvěřinu a často se tam díky hezký zahrádce dělají v létě svatby), paletová zašívárna Zoona (u zoo směrem k řece), Kavárnička (kde se schází místní matky) nebo hospoda U Lišků si sice člověk odpočine, nic extra zajímavýho se tam ale neděje. Nad otázkou, co se tady v okolí stalo nejzábavnějšího, přemýšlí Adam asi tři vteřiny: „Pro mě bylo nejzábavnější, když si můj strejc zlomil při sáňkování obě nohy.”

Květa, naše stálá redakční spolupracovnice, reaguje poněkud zajímavější historkou: „Podél řeky vede cyklostezka, která se táhne až do Kralup a dál do Mělníka. Mezi Trojou a Kralupama není žádnej normální most. Jednou jsem takhle odpoledne vyrazila si zaběhat, že si dám kolečko kolem zoo… ale poslouchala jsem hrozně zábavný italodisko a při pohledu na ty vltavský meandry se mi běželo tak hezky, že jsem najednou byla v Kralupech. Z Prahy je to třicet kiláků.”

„Blbý je, že to bylo v lednu, takže brzo tma a já neměla čelovku… cyklostezka samozřejmě není všude osvětlená a občas vede totálně zúženýma místama, kde máš nalevo sráz do vody, nad sebou obří krpál a mezitím 40 centimetrů zledovatělýho chodníčku. Rozsekala jsem se jenom jednou, což považuju za úspěch, dodnes mám jizvu na holeni.” „Jo, a došla mi baterka v mobilu a bez italodiska, mapy a světla byl ten závěr dost dramatickej. Poslední věc, kterou jsem stihla zařídit, bylo zavolat kámošce, aby mi koupila lístek na vlak z Kralup zpátky do Prahy, protože peníze jsem s sebou samozřejmě taky neměla a dát si v noci dalších třicet kiláků s rozmlácenou holení už se mi moc nechtělo.”

„Nejvíc doporučuju tygra, protože je to tygr”

Pro většinu lidí je Troja automaticky spojená se zoologickou zahradou, případně ještě s botanickou. Zoo je zdaleka nejvýraznější místní instituce, domorodci ji ale v lásce moc nemají. „Po tom, co se změnilo vedení, ty vztahy dost ochladly,” přibližuje Adam. „Ještě moje babička si od nich brala hnůj, trojský měli dřív vstup zadarmo… teď je to spíš vopruz, protože jak Troja není stavěná na velkej provoz, tvoří se tady o víkendu regulérní zácpy. Nedávno tu měřili emise a zjistili, že je tady horší vzduch než na Ípáku, no.”

„Auto ale potřebuješ, protože tu nemáš skoro žádný městský zázemí a spolíhat na jednu autobusovou linku se ti nechce, navíc třeba do Podhoří to jezdí jednou za půl hodiny. A lidi občas jezdí jak magoři, pamatuju si, jak jsme stáli za školou a nějaký auto to narvalo do sloupu pár čísel od nás. Zoo by mohla fungovat jako mediátor, říkat lidem, ať se tady nechovají jak hovada.”

„Super příklad je třeba záchytný parkoviště za mostem. Což teda není parkoviště, ale kus uválenýho štěrku. Jasně, bez lávky se tam pěšky dostává blbě, ale zoo by mohla pořád apelovat na lidi, ať nechají auto na nějakým místě, který je k tomu stavěný, přejdou přes most a udělají si procházku. Troja je krásná, zas tolik času to nezabere, turisti budou mít plnohodnotnější zážitek a trojský nemusí stát půl hodiny v koloně, když potřebujou do města na nákup. Škoda, no.”

Faktem ale je, že botanická zahrada je v tomto ohledu vstřícnější — cesta z Troji pěšky do Bohnic totiž vede přímo přes venkovní expozici. Domorodci, kterým se to nechce celý obcházet, si můžou na úřadě proti občance vyzvednout potvrzení, že tu fakt bydlí, a zahrada je na jeho základě pustí zadarmo dovnitř.

Poslední část tohoto článku patří Fandovi — respektive jeho stati nazvané „Undergroundový průvodce zoo od někoho, kdo tam byl dobrovolně víckrát než kdokoliv jinej”. Fanda je totiž možná největší pražský zoo štamgast, má permici a chodí tam furt. Poprosili jsme ho, jestli by nenapsal nějakej návod pro začátečníky, jak si návštěvu užít co nejlíp. Tady je výsledek. Díky!

„Jak procházet zoo: Najděte si svoje top exempláře, který chcete vidět. Pro někoho to budou tapíři, pro někoho tygří dvojčata nebo vlci. Doporučuji projít co nejkratší cestou k výběhu vašeho vybraného druhu. Pokud totiž nejsou zvířata nejsou vidět, odpočívají, nebo je u výběhu moc lidí, budete mít potom čas vrátit se později a zkusit to podruhé.” „Dál můžete pokračovat buď přímo ke zvířatům, která chcete vidět; jít podél velkých pavilonů (šelmy, Afrika, indonéská džungle, gorily, sloninec…); jít co nejdelší možnou oklikou, protože na nejdelších cestách bývá nejmíň lidí; případně — a to je moje nejoblíbenější varianta — se prostě jen tak toulat. Zoo je sice poměrně velká, ale dá se přejít za 15 minut.”

„Moje oblíbená trasa je proti směru hodinových ručiček. Začnu vždy u červených pand, jsou roztomilý, jsou hned u vstupu a lidi nemají trpělivost hledat je v křoví, takže tam budete mít klid. Od pand se přesouvám do indonéské džungle k orangutanům, který považuju za nejzajímavější druh v celé zoo. Zastávka u ledních medvědů, chillout u vyder a pak se ohřát k medojedům, fenkům a dalším obyvatelům afrického domu. Tenhle bod nedoporučuju lidem s arachnofobií.” „Následuje volný přesun po severní hranici zahrady: hroši (konečně jsou znovu vidět a jsou nejvíc hustý, protože váží tunu a jejich mládě se jmenuje FANDA), pak sloni a jejich mláďata Max a Rudi, přeběhnout most a podívat se na žirafy, zebry, antilopy a hlavně hrbáče a surikaty (to je prostě povinnost). U lávky přes silnici je dobrý bistro, kde vařej indický jídla, a venku stánek s klobásou, párkama a pivkem.”

„Další dobrá občerstvovací stanice je u rozhledny, na kterou se určitě vyplatí vylézt — od slonů je to cesta kolem vlků, velkých sudokopytníků (sobů, losů, zubrů) a pak krásnejch, trošku bizarních takiniů a pekariů. Já osobně se z rozhledny rád vracím zpět ke slonům a pokračuju kolem sov a šelem po severní hraně. Nejvíc doporučuju tygra, protože je to tygr.” „Touto cestou dojdete ke skrytému klenotu zoo: ptačím mokřadům. Je to skvělá zašívárna. Rozlehlé průchozí voliéry vám ukážou výběr bahňáků a kachen z různých kontinentů. Nejlepším neevropským druhem je určitě ledňák obrovský neboli kookaburra, velmi známý smějící se pták. Dál projdete kolem člunozobce a pak už to jde ráz na ráz: šelmy, VELEMLOCI (unikát), gorily, želvy, dravci, supi, sovy, tučňáci, lachtani a jste u východu.”

„Několik základních pravidel na závěr: Karty berou všude, ale i tak bych si nějaký kilíčko radši vzal. Chlast si můžete přinést vlastní, ale neožírejte se a nechovejte se jak dementi. Jděte pomalu a rozhlížejte se; buďte trpěliví, zvířata se časem ukážou. Než vyrazíte, prohlédněte si mapu areálu. Pro vlastní dobro nechoďte o víkendu.” „A finální rada nad všechny: nebuďte v zoo debilní. Neřvěte, neklepejte na sklo, nekřičte na zvířata, chovejte se normálně k lidem a když uvidíte někoho, kdo tohle nedodržuje, běžte za ním a řekněte mu to. Pražská zoo je jedna z nejlepších na světě, o zvířata se stará špičkově a máme ohromný štěstí, že ji máme. Tak si jí važme.”

Originally published at https://goout.net.