Tady vládne Staráč: Jak jsme testovali smíchovskou pohostinnost | Zajímavosti

Etymologie názvů pražských čtvrtí může být občas zábavná. Stačí se podívat na Palmovku, která by si zasloužila cenu za nejvíc matoucí název čehokoliv ever ( hned po kapele Girls, ve které jsou samí kluci). Podobným případem je i Smíchov — podle jména by tady měly bujet sedmikrásky, hipísácké tofu ženy, bosí vegani a reggae. Realita je ale, jak to tak bývá, trochu někde jinde.

Na jednu stranu je fakt, že ty zástupy pouličních muzikantů v indiánských krojích, kteří denodenně na Andělu vyplivují plíce do panových fléten a lákají tak na koupi cédéček s windowsáckými spořiči obrazovky místo obalů, mají (aspoň na první pohled) skoro permanentně dobrou náladu. Jenže zároveň — jak říká jeden náš kamarád, mladý hudebník, který v těchto končinách kdysi dávno přežíval v miniaturní garsonce s vařičem v botníku — je Smíchov jedno z mála míst v Praze, kde můžete za bílýho dne cestou do Žabky pro rohlíky potkat chlápka, jak mává na ulici pistolí.

Smíchov, o kterém mluvíme v tomto článku, určují dva mezní body: z jedné strany je to autobusák Na Knížecí, za kterým už začíná kvadrant, pokrytý samostatným textem o okolí MeetFactory. Z druhé pak Vítězná ulice, kde začíná Újezd a Malá Strana ( na kterou už jsme si taky posvítili). Prvním zajímavým místem (pokud jdete z toho druhýho směru) je tak poměrně známá kavárna / sofistikovaná kalírna V Sedmém nebi.

Redakční názory na Nebe se různí: Chlapec jej považuje za přirozený hangout spot dobře situovaných mileniálů, kteří na jednu stranu rozumí pojmům jako „elegance” a „hygiena”, ale na druhou se pořád drží uctivě daleko od přepičatělých posh kids s diamantovýma nehtama a kabelkama za dvacet litrů. Pro dívku je první asociací vyloženě nepovedený rande, sestávající ze sezení v nepohodlné poloze u záchodů, nevtipných vtipů a rozdělené útratě za dvakrát dvojku bílýho, který mělo k Dívčiným standardům dál než Sparta k titulu.

„Takovej ten pocit, když se ve třiceti cejtíš jako zpátky v prváku na vejšce, ale tím špatným způsobem, víš,” popisuje a dodává, že na nedalekou kavárnu 3+1 vzpomíná mnohem raději, protože její obýváková atmosféra a zadní salonek byly ideální pro mnohahodinové hraní německých deskových her s podobně postiženými spolužáky.

„A ještě je skvělý Café Lounge hned vedle — tam jsme se vlastně tak nějak přirozeně přesunuli poté, co jsme dostali chuť posunout se od nakládanýho hermelínu k něčemu víc… extra. Před Vánocema tam chodíme hned ráno a pak si až do zavíračky objednáváme na střídačku snídaně, výběrový kafe, obědy, zákusky, večeře a hromadu alkoholu. Protože mají super nápojovej lístek. A hezkou zahrádku ve vnitrobloku u Hladový zdi a boží cukrářku, ale hlavně ten nápoják.”

Impérium minimalistických designových doupat, nasvícených jak Staromák o Vánocích, s nábytkem z neohoblovaných palet a kytkama ve výloze, se na Smíchově zabydluje pomalu. Dominují spíš pohodlný, autentický kavárny. Jako Jarda Mayer, kde měla naše redakční jednotka mimochodem domluvený sraz, což Chlapec bohužel nepochopil a místo toho zakotvil naproti v Jamajce, příjemné klasické hospodě tzv. nuselského typu, kde ho před dveřmi přivítala skupina ocvočkovaných holandských pankáčů nakládajících vercajk do zářivě bílého Suzuki a postarší paní s pivkem na parapetu, která mocně šlukovala a doprovázela to výroky typu „Jéžišmarjá, kde já budu celou zimu hulit? Dyť to je vo nastuzení!”

„Prosimtě, kde jseš?” píše zmatený Chlapec Dívce, která mezitím v Mayerovi zahání zimu kýblem zázvorového čaje. „Tady se na vývěsce píše PIVOVAR NYMBURK ZALOŽENO 1895 JAMAJKA a já nevím, jestli byl v roce 1895 založenej pivovar Nymburk, ta hospoda nebo Jamajka jako stát, a hrozně mě to irituje. A nad dveřma mají napsaný ‚Naše heslo jest: Mažme šišku fest.’ To je alkoholovej nebo marihuanovej humor? Pomož!”

„Přestaň šaškovat a pojď do Mayera, tady je to hrozně příjemný, takový smíchovský Fra,” kontruje Dívka. Za pár minut máme sraz s Kontaktem, který nás má provázet zbytkem večera a kterého se nám podařilo domluvit až napodruhé, protože napoprvé jsme se mu dovolali do hlasové schránky. V roce 2017. Ten člověk je ještě větší retro než celej Smíchov.

Elitní děti, vegani a pamětníci

Smíchov je starou dělnickou čtvrtí, jejíž ráz na přelomu 19. a 20. století (tehdy ještě šlo o samostatné město) určovaly fabriky: Righofferova vagónka, pivovar Staropramen nebo radlická továrna na spalovací motory. Určitá míra pouličního potu a špíny zůstává zachována dodnes, zatímco rigidní, metodicky uspořádaná uliční síť mezi rovnoběžnými hlavními tepnami ( Nádražní, Radlická, Zborovská) pomáhají vytvářet dojem organizované „tovární” čtvrti. Uprostřed obří křižovatky kolem stanice metra sice vyrostl prosklený obchodní palác Nového Smíchova, místo jako takové má ale svým feelingem pořád mnohem blíže k Topolovým feťákům z románu Anděl.

„A taky je to trochu francouzská čtvrť,” podotýká jedna lokální slečna. „Za což může francouzský lyceum na Drtinový, kde bohatí rodiče odkládají své privilegované děti.” Naproti lyceu pak stojí manifest kancelářské kultury, coworkingový prostor Impact Hub, zatímco nahoře na kopci se prohánějí psi v božím parku s výhledem na celý Smíchov. Tuto oázu klidu ocení zejména ti, kteří dole na Drtinově pracují v jednom z tamních kanclů a jsou tudíž permanentně bombardováni masivní hlukovou stěnou linoucí se z útrob lycea.

Mimochodem, když už jsme tady, nesmíme zapomenout na benzinku. Není to jen tak obyčejná benzinka. Se svojí neuvěřitelně zelenou zdí vypadá zdálky spíš jako motorest v Příbrami. Na asi nejmíň pravděpodobným místě v Praze. Jen tak.

„Ale co se týče kultury, je Smíchov boží,” vypichuje Petr, další rezident. „Těch míst teda moc není, ale zato si vybere fakt každej. Pankáči, metaláci a další vyznavači mocných kytar mají Futurum, to je legendární místo, mnohem zábavnější než Lucerna.” (Dívka podotýká, že Futurum je ve skutečnosti multižánrovej prostor, kde se taky konají super elektronický akce s předníma DJs.) „Nejvtipnější jsou lidi, kteří tam dříve chodili na legendární víkendové 80’s a 90’s video parties a doteď se nesmířili s tím, že přijdou v pátek večer a místo Helenky tam jede nějakej kanadskej post-rock.”

„Pak tu máš Švanďák aka divadlo, který není moc nafrněný ani moc punkový, a ještě navrch mívá fajn program včetně autorských věcí. Kousek odtud je samozřejmě MeetFactory, Radlická kulturní sportovna, Loď Tajemství bratří Formanů na Náplavce a tak. A hodně to tu oživili lidi z Fluff Festu, kteří nedávno otevřeli Eternii na Plzeňce.”

„Underdogs’ Ballroom Bar dole ve sklepě je podle mě klub s jednou z nejzajímavějších dramaturgií v Praze, jak potvrdí každej, kdo jede podle kréda ‚rifle značky cigáro, kérky a plugy.’” Není to ale nutnost; podle očitých svědků Underdogs’ střídá post-rock, industriální noise, EBM a všechny možný další temný žánry s takovým citem pro kvalitu, že jim snadno odpustíte i fakt, že půlka záchodových mís nemá přepážky, takže i vyměšování může být společenskou záležitostí.

Krátký příběh o prejtu

Kontakt přichází do Mayera nadšený z toho, jak se mu podařilo vytrollit redakci hlasovou schránkou, a zatímco z repráků hraje stará Fixa, pokouší se flirtovat s obsluhou slovy „Slečno, vy tady obsluhujete? Já jsem si říkal, proč tady tak pobíháte sem a tam mezi těma stolama.” „V žebříčku pick up lines boduješ kreativitou, ale s efektivitou je to horší,” komentuje to Dívka, načež se Kontakt omlouvá, že už je ‚namrdanej’, protože byl na nějaký přednášce o teorii mysli a pak šel rovnou na pivo. Je šest hodin večer.

Chlapec navrhuje bojovat s přicházejícím hladem návštěvou některého z mnoha místních veganských bister — za zmínku určitě stojí minimálně Pastva a Jídelna Kuchařek bez domova — zbytek výpravy ale favorizuje mrtvoly (případně sympatickou restauraci Lavande na nábřeží, ale ta je na Chlapce moc elegantní; podobně sympatický Trikoloniál zas zavře dřív, než bychom se k němu na Nikolajku dohrabali), a tak se po demokratickém hlasování odebíráme do post-komunistické nonstop jídelny Marjánka, kde už od dveří vane nezaměnitelný odér maggi (a prejtu).

Dívka obdivuje nebeské vzory na stropě, zatímco likviduje gulášek (protože smažák není hotovka a čeká se na něj dvacet minut) a nadšeně podotýká, že hned vedle sídlí Česká společnost ornitologická. Kontakt chtěl sekanou, ale spletl si ji s prejtem, tudíž dostal prejt a byl z toho trochu smutný.

Otevírají se před námi tři možnosti — tou první je jít do Coming Soon (podle jednoho z respondentů ‚jedinej slušnější bar na drinky u Anděla’). Další alternativou je vydat se na poznávací tour kolem synagogy na Andělu, legendárního tetovacího salonu Tribo a skončit třeba na veganských vajíčkách v Kavárně, co hledá jméno. Po prejtu v Marjánce se nám ale nechce vymejšlet nic světobornýho, takže Kontakt nekompromisně určuje: Pivo.

Vzpomínky na chaos

„Tady to vždycky bylo hodně ostrý,” vzpomíná Andrea, která na Smíchově prožila pubertu. „Scary budovy, polorozpadlý baráky, kde žily zlé děti, a paní loupající brambory z okna na ulici. Podivná autoškola pana Vohnouta, kterej dával všem taháky ke zkouškám. Starý cikánský baráky v Zubatýho ulici, který už zrekonstruovali. Zajímalo by mě, kam se ti lidi poděli.”

Andrea mluví o době, kdy se ještě místo do Novýho Smíchova chodilo nakupovat na obří vietnamský tržiště na Arbesáku; na náměstí Kinských tehdy slavnostně otevřeli fontánu, ze které byli místní úplně perplex, protože stříkala výš než okolní stromy. „Asi týden po otevření tam někdo nasypal prací prášek,” dodává. „Vytvořilo to takovej bordel, že celý náměstí bylo zabalený do tři metry vysokých bílých oblaků pěny. Nejlepší nápad všech dob. Od té doby se to stalo ještě několikrát.”

„Náměstí Kinských ale mám spojený spíš se super čínskou restaurací, kde vařej docela dobře, ale když ti nechutná, tak si k tobě sedne paní majitelka, strčí ti do jídla vidličku, ochutná a řekne, že jí to chutná, takže prachy vracet nebude.” Styl 10/10.

Andrea vypichuje taky klub Punto Azul — a další respondent, znalec místní neonové scény, souhlasí. „Jasně, Punto Azul, osmdesátkový parties ve Futuru… nebo Phenomen, ten už má teda nejlepší léta taky za sebou, ale kdysi tam hráli tu nejpříšernější taneční hudbu, jakou si dokážeš představit. Bylo to plný zlatokopek, dementů s límečkem nahoru a na dveřích měli šílený vyhazovače. O kousek dál je DogsBollocks, což se tváří jako hospoda, ale v pátek večer se ten prostor mění v ideální místo na lov, pokud tě zajímá tancující omladina a načančaný office slečny kolem třicítky. Hrajou všechno od Bon Joviho po aktuální playlist Evropy 2. Chápeš.”

O striptýzu, který nebyl

Protože na roztomilou zahrádku v Beer Time už není počasí a Knoflík, kultovní sklepní putyku vedle mexický restaurace na rohu Anděla, všichni známe (pokud to není váš případ, radíme napravit — vcelku klasickej podnik se super atmosférou, kam člověk vleze v pátek na pivo a vyleze v pondělí), doporučuje Kontakt ‚vysrat se na eleganci’ a zapadnout rovnou do Nonstopu Anděl. V pořádku. Přidružená restaurace s pivotékou je sice pořád otevřená, ale moc zavání ‚elegancí’, takže končíme v úzký nudli, která vypadá jak chodba k někomu do obýváku, a dáváme si pivo.

„Hele jasně, jsou lidi, který ti nevoní. Ale s těma spát stejně nechceš, pokud nejseš na sračky. Nebo konceptualista,” rozvíjí Kontakt debatu o feromonech a šňupání oxytocinu, zatímco číšník nerozumí pojmu ‚malý pivo’, týpek u dveří kouká na tabletu na Cimrmany a v televizi běží ženskej volejbal. Záchody jsou na kód (prý kvůli fetkám), ale stejně je odemčeno.

Dalším místem průzkumu je Netopýr, což je taky nonstopka, ale tentokrát už s příběhem (a graficky zobrazeným zákazem nosit dovnitř zbraně). Dominantou baru jsou totiž striptýzové tyče, které, podle několika na sobě nezávislých svědectví, tam netrčí jen tak pro srandu králíkům. „Třeba chytnem striptýz,” těší se Kontakt. „Když jsem tam byl posledně, seděli tam dva chlápci a jeden si stěžoval, že mu to manželka málem zatrhla. Nakonec ho sice pustila, ale schovala mu brejle.”

„Ty vole, ty tyče jsou strašně mrňavý,” kriticky reflektuje Dívka poté, co natěšeni lezeme dovnitř. „Kdo tady jako tančí? Trpajzlíci?” Z jukeboxu vyhrává univerzální hard rocková mlátička, zatímco máme — nerozptylováni neexistujícím striptýzem — čas pozorovat okolí: dost velkou část klientely tvoří nablýskané slečny v péřových bundičkách, jež Dívka tituluje pojmem ‚bitchí crew’, jinak je ale lokální osazenstvo překvapivě… normální. Páry na rande, kámoši po práci a lidi, kteří vypadají, že čekají na bus do Příbrami. Což je ostatně dost dobře možný, protože autobusák Na Knížecí je hned za rohem.

„Je tu sice teplo, ale nemaj maty. Jedem někam, kde maj maty,” určuje Kontakt klíčový faktor naší finální destinace. „A navíc tu nikdo netančí,” dodává zamračeně, píše kamarádovi do Švýcarska, že Netopýr už není co bejval, takže budou muset zahraniční delegáty po sémiotických konferencích brát jinam, a jde do jukeboxu pustit Roxette, což se mu nedaří. Prostorem se postupně linou tóny Queenů, Losing My Religion, Scooterů a nějakýho divně chytlavýho punjabi diska, ale nikde ani stopa po příjemném švédském popu z minulého tisíciletí. „Vidíš, sice máš dva doktoráty, ale neumíš pustit Roxette,” zasazuje Dívka další ránu.

V (další) nonstopce Malá Kobra hned přes ulici by sice maty mít možná mohli, ale nedostáváme šanci to ověřit, protože Chlapec odmítá vkročit dovnitř. „Dyť je tam tma,” argumentuje. Musíme se tak spokojit s pohledem na pána, který, ozářený studenými modrými neony, chrápe na stole hned u dveří.

Nakonec nám tak nezbývá než stočit výpravu na Plzeňskou, ulici, kterou Kontakt označuje ‚posledním pražským ghettem’. Vystupujeme na Bertramce s cílem zapadnout do první hospody, což je herna Pyramida hned na rohu. Náš společník tu během prvních dvou minut zvládá ověřit, jestli se uvnitř může kouřit ( nemůže) a jestli tam teda jsou ty maty ( jsou, ale berou jenom bankovky). Jeho snaha půjčit si dvě kila, aby měl za co hrát, protože má jenom pětikilo a to je moc, otevírá mezi oběma pány debatu o abstraktních a reálných statcích, Nashově ekvilibriu a dalších konceptech z game theory, zatímco Dívka si píše s polskou kamarádkou: „You can meet us in a bizarre pub.” „Is that the pub’s name? Bizarre?”

„Já myslím, že Smíchov se hodně změnil k lepšímu. Je teď bezpečnější, hezčí, už to tu nepůsobí tak strašidelně,” píše Andrea. „Samozřejmě někomu může přijít líto, že už se vytratily ty jugoslávský videopůjčovny a cikánky koukající celej den z okna. Jako dítěti mi to přišlo super, jako bych žila v dobrodružným románu. Ale zároveň jsem se bála jít dál než za Anděl. Teď už je to v pohodě.”

Dívka míří tramvají do Futura na koncert Schwarzprior, Chlapec a Kontakt dopíjí pivo a rozcházejí se. „Já jsem se Smíchova vždycky nějak podvědomě bál,” přiznává Chlapec. „Ale vlastně je to normální čtvrť. Možná trochu zašpiněná, ale zase si na nic nehraje.” Kontakt souhlasí: „Musíme tu zas někdy zajít na jedno.”

Originally published at https://goout.net.