Rytmus života kolem točny: Jak jsme navštívili Řepy (s lehkou odbočkou na Zličín) | Zajímavosti

„Píšeme článek o Řepích,” řekli jsme Lukášovi, který na tomto monumentálním sídlišti strávil převážnou část svého pražského života a zná tam úplně všechno. Lukáš se poškrábal na nose: „Článek? Já si fakt neumím představit, jak chceš zrovna o Řepích napsat celej text. Nechtěls říct ‚odstavec’?”

Faktem je, že pilotní research nám toho zrovna moc neprozradil. Víme, kde Řepy leží, že je tam konečná tramvaje, že je to velký sídliště a že mezi místní záchytné body patří lesopark a hřbitov, kde je pohřbenej Babinskej, starej lotr mexickej (a natáčela se tam Kytice). Facebooková stránka Jak se žije v Řepích je sice aktivní, ale omezuje svoji činnost na fotky, lokální zpravodajství a inzeráty, a snahy o googlení fráze „Řepy diskuse” nám nabídly pouze „netradiční kečup z červené řepy”.

Na terénní výzkum tak vyrážíme v podstatě nevybaveni, ale zato zcela otevřeni novým zážitkům; průvodkyni nám dělá Studentka, která aktuálně bojuje s maturitním ročníkem místního Mensa gymnázia, o.p.s. na Španielově ulici. Poté, co se redakční Chlapec pomocí azimutu, buzoly a agresivně nepodloženého sebevědomí po patnácti minutách vymotává na správné straně obří osmiproudé silnice, narážíme na partu sídlištních děcek, který jen tak felí. Není to tak, že by se sešly z nějakýho důvodu; prostě felí. Venku je šest stupňů a oni postávaj před bytovkou, kouří cigárka a pozorujou kolemjdoucí. Retro.

„Hele ale Lukáš měl pravdu, tady fakt nic moc není,” uvozuje Studentka, zatímco se noříme hlouběji do sídlištní pavučiny, a aby svým slovům dodala váhu, mává rukou kamsi k obzoru: „Jednou z řepských pamětihodností je támhleten kopec. Tam chodí místní zkuřky na bong.”

Řepský sídliště působí na první pohled hodně otevřeným, prostorným dojmem — široký ulice, dost místa mezi barákama, není se moc kam schovat. Taky tu bydlí skoro pětadvacet tisíc lidí. Místní paneláky jsou dlouhý a následujou klasický pravidlo, kterýmu Chlapec říká „boleslavský princip”, totiž že v přízemí sídlí obchody a služby a byty začínají od prvního patra nahoru. Vzhledem k počtu vchodů to ale znamená, že těch obchodů a služeb je disproporčně hodně, takže potkáváme místa typu „Dárečky Beruška” nebo „Dveře a zárubně”. Studentka tvrdí, že v životě neviděla nikoho vkročit dovnitř ani ven.

První hospodou po cestě je Originál Šenkovna, klasická gambáčová franšíza, na jejímž místě dřív stála putyka, které se říkalo Naftař. „To jakože pivo je nafta, chápeš. Nafta pro tělo. Haha,” vysvětluje průvodkyně. „Chodili tam učitelé od nás ze školy, ale pak tam za nima začali lézt studenti, což se učitelům nelíbilo, takže už tam nechodíme,” velí razantně a stáčí směr vycházky na levobok, pryč od nafty.

Třetí respondent, František, Naftaře dobře zná: „Na škole jsme tam chodili často, scházeli se tam všichni. Jednou jsem se taky vydal na jedno, protože francouzština začínala až za čtyři hodiny… jenže ‚jedno pivo’ je samozřejmě taková velká česká lež, takže když jsem se konečně vykopal na tu francouzštinu, měl jsem jich v sobě pět. A šest panáků. Zrovna jsme psali test, ze kterýho jsem pak dostal za jedna a vůbec nevím, jak je to možný, protože jsem si jistej, že jsem v tom stavu nemohl fyzicky nic napsat. Asi mě ta hospoda nějak inspirovala. Zachránila mě od propadnutí!”

Cestou ke konečný, k rozložité tramvajové točně, za kterou zapadá slunce, potkáváme pouť. Je po sezoně, takže kolotoče, houpačky, řetízkáče, labutě a počmáraný maringotky leží vykolejený jen tak v trávě, bez pouťařů, bez návštěvníků, bez života. Je to nečekanej a poměrně depresivní výjev. Vypadá to jako takový ty opuštěný zábavní parky z Jugoslávie, kam po válce nepáchla ani noha a o kterých se píše na Cracked v článcích typu „Creepies Places on Earth”. Rozdíl je v tom, že tahle pouť jenom čeká na jaro… možná.

„Hospody a fitko… a to je asi všechno”

„Může se zdát, že je to tady fakt taková pražská Pripjať,” soudí František; hned vzápětí ale dodává: „Jsou tu ale i různý zašívárny, parky, skatepark. Děcka kouří za rohem nebo jezdí do města, dospělí a staroši zůstávají zalezlí v hospodách, kde hrajou karty, nebo prostě jen tak chodí na pivo. Není tu jedna dominantní skupina obyvatel. Potkáš důchodce, malý děti, a všechno mezi tím.”

Lukáš souhlasí: „Je to mix jako kdekoliv jinde. Poslední dobou potkávám na ulici víc a víc mladých lidí, kteří se sem stěhují pravděpodobně z důvodu vysokých nájmů v centru. Je to hodně různorodý a žádnej typ lidí vyloženě nepřevažuje. Pamatuju si, že když jsem se sem přistěhoval, tak mi pár pražských rodáků říkalo, že tady bydlí hodně Romů. Ani mi nepřijde.”

Zatímco Lukáš už je na Řepy zvyklý a pomalu začíná klepat na vrata středního věku, Studentka, která je mladší než Blink-182, nic podobnýho neplánuje. Na školu chodí šestej rok, a na otázku, jestli by ji nelákalo tady zůstat, reaguje kategorickým VŮBEC. Okolí ale zná dobře: „Na těláku pravidelně běháme po celé čtvrti, navíc teď míváme docela dost volno mezi hodinama, takže Řepy mám prochozený. I když s kamarádkou chodíme nejčastěji flausit do McCafé,” zmiňuje místo, kde s titánským náskokem drží mayorship na Swarmu.

„Já už tam znám úplně celou obsluhu! A myslím, že za chvíli dostanu nějakej věrnostní hrníček. Ale tak co, ve škole nemáme automaty na kafe a v mekáči je kafe. Občas si to teda ozvláštníme tím, že jedeme natankovat do Globusu.”

Centrum občanských služeb, OC Řepy, nepatří mezi takový ty klasický kapitalistický mohyly s třípatrovým parkovištěm, multikinem a Datartem o rozloze jaderné elektrárny, ale aspoň skrývá poštu, drogerii, kadeřnictví, banky a Albert. A taky Tankárnu: „To je celkem novej podnik, kam teď chodíme řešit maturák. Příjemná hospoda. Na Řepy tam mají fakt dobrý piva, širokou nabídku a dobře se o ně staraj. Do obchoďáku chodím i do fitka, nebo… jakoby… to je asi všechno, no. Hospody a fitko. A když chceš sníst něco, co není smažený, musíš pryč.”

Poslední kulinářské poznámce Lukáš oponuje, protože ačkoliv Řepy nepatří mezi středobod pražské haute cuisine, pořád prý mají restauraci s Michelinskou hvězdou. Předpokládáme, že ten sídlištní blob s nápisem ASIJSKÉ RESTAURACE, v jehož útrobách se navzdory zákonům morfologie skrývá pouze jedna asijská restaurace, to nejspíš nebude. „Za zmínku stojí i Jerry’s, což byla jedna z prvních restaurací v Praze, která vizuálně napodobovala americké dinery. Skoro bych přísahal, že tam PSH točili nějakej klip.”

„Jo, a s tou hvězdou to není pravda,” opravuje se Lukáš po chvíli. „Táta si ze mě dělal prdel. Ale ta restaurace — jmenuje se U Lípy — je fakt dobrá.”

Zmiňovaná rozlehlost sídliště trochu zastírá fakt, že většina pouličního života je koncentrovaná na poměrně malé ploše. „Všechno důležitý se odehrává na Makovského ulici, v podstatě na vzdálenosti tří zastávek,” vysvětluje Lukáš. „Začíná to Mekáčem, následuje Billa, pak OC Řepy, nějaký slušnější hospody, bowling, lékárna, úřad… je to půlkilometrovej úsek, kde najdeš všechno, co k životu potřebuješ.”

„Jediný, co jsem tady fakt ještě nenašla, je knihovna,” doplňuje Studentka zamyšleně. „Asi tu vážně žádná není. Možná na úřadě, jednu máme i na škole, ale to nejsou takový ty klasický knihovny, kam by lidi fakt aktivně chodili. Když se někoho zeptáš, kde si půjčit knížku, tak tě pošle minimálně na Anděl nebo někam tím směrem” odkrývá nejbližší záchytný bod širšího centra:

„Když v týhle části Prahy řekneš, že jedeš do Prahy, tak se automaticky předpokládá, že myslíš Anděl.”

„Tady si fakt připadáš jako na okraji”

František, který k Řepům chová vřelý vztah i přesto, že mu připadají depresivní, varuje před vykřičeným casinem v obchoďáku. „Vzniklo X let zpátky. Mezi tamější sortu zákazníků patří různí slušnočeši, kteří si doma vezmou od ženy litr dva a jdou to naházet do matů… samozřejmě prohrajou, vrátí se s prázdnou a ta chudoba se začíná cyklit. Druhou cílovkou jsou mladí movití Vietnamci. Přijede Mercedes GL a vystoupí z něj vietnamskej kluk se spoustou holek. Ti jsou pro casino nejlukrativnější, protože tam utrácí fakt hodně.”

„A třetím typem lidí jsou takový ty největší smažky, který by z normálního casina ve městě vyhodili,” dodává s tím, že drogy — hlavně tráva, amfetaminy a LSD — jsou obecně dost častým řepským koloritem. „V tom casinu se dá sehnat cokoliv, v jakoukoliv denní i noční hodinu. Přitom padesát metrů vedle je stanice Policie ČR, ale nepamatuju si, že by tam někdy zasahovala. Průser je v tom, že kolem casina chodí každej den děcka do školy. Jakej to na ně asi může mít vliv?”

„Viděl jsem to u nás na škole, když jsem chvíli dělal na brigádě kousek odtamtud, v Jerry Bistru. Fakt mě trochu děsilo chodit kolem toho baráku po směně domů, když jsem končil někdy ve tři čtvrtě na jednu v noci. Slyšel jsem hádky, rvačky. Neříkám, že se to neděje jinde, to vůbec. Ale příjemný to není.”

„Vážně? Casino? Já myslela, že tam snad nikdo nechodí,” diví se Studentka, zatímco míříme na druhou, přívětivější stranu, směrem do starých Řep — původní vesnice, která dokázala odolat sídlištnímu masivu.

V restauraci místní Sokolovny, která se nachází na geniálně pojmenované ulici Na Chobotě, vládne příjemnej, trochu kunratickej feeling; místa je všude dost, mezi stoly pobíhají bezprizorní děti, a místní meníčko skrývá třeba grilovanej lilek, což býložravý Chlapec dokáže rozhodně ocenit. Na rozdíl od „řízku jako kráva”, který na něj z lístku jukne jako další.

„Tady si fakt připadáš jako na úplným okraji Prahy,” přemítá, vytahuje Google mapy a promptně zjišťuje, že to není jen pocit, protože dál směrem z města už leží Sobín a cosi, co se jmenuje BŘVE. Řepská vesnice je poměrně dost stará, ale — na rozdíl třeba od Střížkova nebo Bohnic — vlastně nijak extra hezká ani výjimečná. Prostě vesnice pod sídlákem.

„Kousek odsud leží Nadace japonské společnosti a japonská škola,” doplňuje Studentka. „V ulici Na Fialce. To moc lidí nečeká, že něco takovýho bude právě v Řepích. Japonská komunita tu má i vlastní mikročtvrť — takovej pás dlouhých tenkých baráků s dlouhýma tenkýma zahrádkama. Ty domy mají většinou tři patra a vypadají, že budou uvnitř řešený úplně stejně. Dá se tam docela blbě dostat, ale nejbližší autobusová zastávka je Šedivého. Za chvíli tím směrem půjdeme.”

Zatímco se terénní náběr stáčí směrem nahoru, pryč od sídliště, přidává Lukáš k lepšímu pár tipů na místa, kde po setmění bují život: „Kulturu tu moc nenajdeš, ale lejt se tu dá. Hotel Fortuna West třeba ubytovává zahraniční středoškoláky na výletech po Praze, takže si dokážeš představit ten bordel. Chodí ve velkých partách do Billy pro chlast a pak do Mekáče. Ale jinak se tu neděje nic, co bys nezažil jinde v Praze, zvlášť na sídlišti,” krčí rameny. „Je teda fakt, že jsem párkrát v noci málem dostal do držky, ale to hlavně proto, že mám pořád ke všemu pindy,” dodává sebekriticky.

„Přímo v baráku mám třeba sklepní hospodu U Čertíka, kde se každej pátek konají ukrajinský diskošky a většinou je už před desátou na chodníku aspoň jedna tyčka, ale jinak to vypadá, že uvnitř bývá veselo a lidi se baví,” přihazuje ještě tip na pajzl, který považujeme za kultovní od doby, co se z jeho útrob jeden kamarád pokoušel zařídit předčasné zahájení topné sezony v Praze tak, že volal ve tři ráno ožralej na technické služby, představil se jako „zaměstnanec mezinárodního nakladatelství” a požadoval, ať v Řepích okamžitě zapnou topení, že sedí v hospodě a je mu zima na nohy.

Druhej den jsme si v novinách přečetli, že topná sezona letos začíná o týden dřív, a doteď nikdo neví, jestli na tom měl nějakej podíl nebo ne.

Nádech hipsterství do Řep přináší elegantní kavárna FaktCafe, jejíž snahu ale vyvažují místa typu Lidové cestovní agentury, která nabízí zájezdy „Z ŘEP DO CELÉHO SVĚTA”, čímž je míněno třeba Chorvatsko nebo Rakousko. Míjíme ji cestou do sportovního klubu U Sklíčka, kam nás přilákaly geniální webovky plné hlášek jako: „Hodně lidí si myslí, že jsme nějaká posilovna, ale to není pravda. Jsme příjemný menší klub, kde se pije pivo a další alkoholické i nealkoholické nápoje.”

Pod záložkou „CO U NÁS TAKÉ NAJDETE A NENAJDETE” jsou pod kolonkou NAJDETE vypíchnuta „čistá hygienická zařízení”, což je na dvou odstavcích zdůrazněno hned dvakrát s poznámkou, že kdo se proviní proti tomuto řádu věcí, dostane „červenou kartu”. Uvnitř nás vítá příjemná komunitní atmosféra, místní hrajou šipky a vypadá to, že se každej s každým zná. Přisedáváme ke stolu k sympatickému padesátníkovi, který říká, že tu žije celý život; naše snahy zavést rozhovor ale bohužel nepadají na úrodnou půdu.

„Nevím, co tady bydlí za lidi,” odtuší. „Až na pár bezďáků je tu klídek.” Ptáme se, jestli je Sklíčko pro domorodce zásadní hospodou, na což odpovídá, že „to záleží na tom, kdo chodí do jaký hospody”. Poslední dialog zní: „Tak my vás už nebudeme trápit, omlouváme se.” „Ale to je v pohodě, akorát co tady? Tady nic zajímavýho do článku není.”

„Bydlení seženeš levně. Ale budeš v paneláku”

Jedním způsobem, jak se dostat do Řep, je dojet vlakem do Zličína — zastávka leží prakticky přesně mezi oběma čtvrtěmi. Rozhodli jsme se proto v rámci tohoto textu pokrýt i Zličín, jenže nám záhy došlo, že A) i přesto, že spolu obě sídliště přímo sousedí, hledí si každé svého, a B) jestliže jsou Řepy tak trochu zašívárna na kraji města, pro Zličín to patří dvojnásob.

„Ale je fakt, že tam z Řep chodíme,” potvrzuje Studentka. „Je to fakt kousek a najdeš tam věci, který tady nemají. Třeba Jump arénu, ta je super. Plus, samozřejmě, obchoďák, kterej je na rozdíl od toho řepskýho normální, má kino a tak.” Další dvě lákadla — Ikea a metro — se rozumí tak nějak samy sebou.

„Navíc to máš blízko na letiště. A Ikea je super, i když tam nepotřebuješ nakoupit, protože můžeš furt chodit na švédský koule. Už jsem našla i zkratku přímo do tý restaurace, abych nemusela procházel tím labyrintem ložnic a tak,” dodává, zatímco Chlapec vzpomíná na svá dvě velkolepá zličínská dobrodružství — to první vzniklo víceméně náhodou, v rámci konceptuálního výletu na letiště, kdy jsme v obřím zličínským Tescu našli flašku finské bylinkové kořalky značky Haltiatunturi a pod heslem „Není tůry bez Haltiatunturi” ji vybombili hned v autobuse.

„Hlavně ta kořalka nikde jinde neexistuje, ani v ČR, ani ve Finsku, nikde. Jenom v tom Tescu. A byla tam jenom jedna flaška,” doplňuje Produkční, náš pravidelný přispěvatel a další účastník zájezdu. „A ten autobusák vypadá jak turkmenský náměstí, je úplně gigantickej a prázdnej a jezdí z něj autobusy do Plzně a za jedním nástupištěm se schovává gopnickej bar.”

Druhé dobrodružství začalo snahou stihnout poslední autobus do boží arkádové herny v nedalekém Červeném Újezdě. Ten bohužel ujel i se zbytkem výpravy, načež se z útrob metra začalo ozývat speciální hlášení, ať Chlapec nečeká na další a vezme si tágo. Málomluvný ruský taxikář s neonacistickým vzezřením sice nakonec do Újezda zajel, ale řekl si o litr.

„Jo, taxikáři na Zličíně jsou super,” přitakává Studentka. „Když chceš hodit na letiště, strašně prší, autobus má zpoždění už půl hodiny, máš vybitej mobil a fakt potřebuješ stihnout letadlo, tak tě tam klidně hodí. Akorát tě to bude stát dva litry, protože ten taxikář ví, že nemáš jinou možnost. Lidi, kteří mají jiný možnosti, za nima normálně nechodí.”

Poslední terénní zastávkou je kulturní dům na Bílé Hoře, kterému Studentka říká Kulturáček (protože je malej a útulnej a vůbec nevypadá jako takový ty klasický normalizační hangáry, kam rodiče posílají svoje vyděšené náctileté ratolesti na kurzy aplikovaného sexismu a říkají tomu taneční). Vedle Kulturáčku je lesopark, dráha pro bikery, kde se dělají i závody, a krematorium. Studentka mu přezdívá Kremák, což zní jako nějaká obzvlášť nepovedená komiksová postava.

„Kousek od Kulturáčku máš nonstopáč, kam jsme dřív chodili,” ukazuje. „Je to hned u točny na Bílý Hoře. Zvenku to vypadá jako rodinnej domek, dole jsou Vietnamci, musíš vejít do dvora a jakoby dozadu a za dveřma vedou schody nahoru. Vyjdeš po nich a uvidíš pánský hajzly, který nemaj dveře. To je poznávací znamení, že jseš na správným místě.”

„Samozřejmě se tam dřív strašně kouřilo. Mají jukebox, do kterýho jsme vždycky vysypali všechny drobný a pouštěli si Metallicu, protože má dlouhý písničky. Jednou jsem přišla asi ve tři odpoledne a nějakej týpek mi hned mezi dveřma málem poblil boty. Můj spolužák tam jednou přežil tři dny v kuse — když to na něj přišlo, tak prostě vytuhl na chvíli na stole, pak se probudil a kalil dál. Takový to že jdeš na jedno před spaním a sedíš tam sedmdesát hodin,” dodává, načež zjišťujeme, že podnik se jmenuje stylově HERNA NONSTOP. Krása.

Samotnej Kulturáček leží katastrálně na úplným okraji Řep. Pořádají se v něm rodinný akce, svatby, kroužky, má i velký venkovní hřiště. Když se před desátou stavujeme na pivo, vládne ale uvnitř absolutní klid; barman to připisuje tomu, že lány řepských paneláků už leží dostatečně daleko. „Tady se to láme, kolem jsou rodinný baráky,” rozhlíží se. „Chodí sem i lidi ze sídliště, ale většina jsou místní. Rodiny s dětma. Rodiče pošlou děcka blbnout na hřiště, dají si kafe a pokrafaj, jak bylo u doktora.”

Na otázku, jestli je možný potkat tady místní obyvatele, kterým je třeba pětadvacet, odpovídá enigmaticky: „Jo, jde to. Ale já to zkazil.” „Jakto?” „Tím, že jsem si s tou osobou něco začal.”

Když Chlapec odchází ven na cígo, u vedlejšího stolu právě túruje vokální motor lehce přiopilý chlapík. Rozhodnutí nechat mezitím běžet diktafon se ukázalo jako prozíravé, protože jsme z něj následující den vylovili toto: „TY MÁŠ SLOVO JAK NEJVĚTŠÍ SRB. NEZNÁM VĚTŠÍHO SRBA NEŽ TEBE. TVOJE SLOVO STOJÍ JAK VELKÉ SMRADLAVÉ HOVNO. ALE NA TY NEJVĚTŠÍ SVINĚ SE VODA… TO… MELE!!!”

„Ono se to může zdát, že se tady trochu zastavil čas, ale není to tak. Většina podniků prošla rekonstrukcí, takže i ty, který tu jsou už dlouho, teď vypadají čistě a moderně,” podotýká Studentka, zatímco se sbíráme a míříme na autobus domů. „A ta modernizace probíhá právě teď. Za poslední dva roky se to tady proměnilo fakt hodně.”

František i Lukáš shrnují výhody a nevýhody řepského života prozaicky. Shodují se na tom, že přítomnost páteřních tramvajových linek 9 a 10 je skvělá, protože zajišťují opravdu spolehlivé spojení s centrem (na to, jak daleko na okraji se nacházíme). Oba taky vyzdvihují kompletní občanskou vybavenost, stejně jako fakt, že byty v Řepích jsou pořád relativně levný. To už v Praze rozhodně není samozřejmost ani na sídlišti.

„Jenže tady se nejedná o novostavby, ale o nehospodárný paneláky, který nejsou hezký zvenku ani zevnitř,” doplňuje František, a Lukáš souhlasí: „Sice tu seženeš byt za pohodovou cenu, ale musíš se prostě smířit s tím, že budeš v paneláku a lidi si tě budou dobírat, že už nebydlíš v Praze.”

„Taky tu žije fakt hodně psů. Jakože fakt hodně. Ale všiml jsem si jedné místní zvláštnosti — lidi po těch psech uklízejí. Vážně. Hovno v trávě jsem neviděl, ani nepamatuju,” zakončuje František na optimistickou notu. Když míříme zpátky do města, veze nás řidič, kterej vypadá, že je něčím nafrčenej. Periferie je prostě svérázná za každých okolností.

Originally published at https://goout.net.