Oázy klidu podél řeky: Jak se Podolí a Braník vymykají pravidlům | Zajímavosti

Jaký je nejvýraznější definující prvek vaší čtvrti? Co se lidem vybaví jako první, když slyší její jméno? V Podolí a sousedním Braníku je to voda — obě čtvrti, doslova nalepené na pravý břeh řeky, mají v tomto směru v Praze poměrně neobvyklé postavení. Jinde je Vltava maximálně součástí okolní krajiny. Tady tvoří přímo její středobod.

Redakční Chlapec se na výlet do těchto končin připravoval svědomitě. Už pár týdnů před plánovaným náběrem si udělal výlet podél řeky až do Vranýho nad Vltavou; celým Podolím i Braníkem vede cyklostezka, pokračující dál na Modřany a ven z Prahy. Je to krásnej plán na víkendový odpoledne, i když jakmile člověk cestou zpět do města podleze Barrandovský most a vstoupí tak na plnohodnotnou branickou půdu, začíná být procházka trochu monotónní. Z jedný strany řeka, ze druhý tramvajová linka, po které neustále jezdí dvojky, trojky a sedmnáctky, zatímco člověk šlape podél trati a vypadá to, jako by neměl dvacet čtyři korun na jízdenku.

„Je to takový trochu pražský Chile,” vyzdvihuje nudlovitost pobřežní cesty Hudebník, náš branický kontakt. „Taky tu třeba neexistujou normální křižovatky. Největší je asi na Dvorcích, ale ani ta nefunguje jako takovej ten klasickej dopravní uzel. Prostě jdeš buď po proudu, nebo proti proudu.”

Protože tímto směrem nevede metro, je největší dopravní tepnou tramvaj sedmnáctka — začíná až dole na sídlišti v Modřanech a vede podél řeky do centra, kde následně zahýbá přes Čechův most na Letnou a pokračuje dál do Kobylis. Místní ale mají ještě jeden dopravní zvyk, kterej jinde v Praze moc nefunguje: přívoz.

„Tady se to normálně využívá jako MHD,” potvrzuje Hudebník. Zatímco pro Chlapce s Dívkou, suchozemské krysy, je cesta lodičkou svátek, jejž si dopřávají párkrát ročně, pro obyvatele Podolí a Braníku jde často o rutinu. Zvlášť teď, když magistrát zavřel pěší cestu přes železniční most na Výtoni, takže přívozy jezdí po Vltavě ještě častěji. Produkční, další z respondentů, který nás doprovodil na cestě do terénu, přidává k lepšímu svůj life hack: „Z Veslařskýho ostrova se dostaneš lodí přímo k MeetFactory. Na pána.”

Chlapec, jako správný konceptualista, nicméně zvolil pro příjezd do Podolí jinou strategii: stejně jako v článku o Pankráci vylezl z metra na Vyšehradě, tentokrát se ale vydal malebnou cestou podél pevnosti dolů k řece, přes Podolské schody. Na začátku léta je to krásná procházka, podél hroznů vesnických baráčků (kde zrovna kempí pokuřující parta dělníků), která člověka vyplivne na okraji podolské zástavby přímo naproti vietnamskému obchodu s hromadou ovoce a zeleniny.

Jako první místo k zastavení určujeme hospodu U Horů, slavný lokální meeting point; ve skutečnosti jde o klasickou českou restauraci s obří zahrádkou, ideální na podvečerní vykydnutí. Dojem kazí (kromě vedlejších dveří, kde sídlí zlověstně vypadající nonstop bar jménem BAR, vevnitř zdobený mucholapkami) pouze nálepka IVČRN na dveřích, která nám připomíná, že i tady, v malebném Podolí, jsou lidi občas kreténi. Jako ostatně všude.

Veslování vs. „lehce náckovský vibrace”

„Podolí bylo jedním z prvních míst v Praze, kde jsem bydlela,” vzpomíná Květa, která se do hlavního města stěhovala v sebeobraně ze severočeské uhelné pánve už v šestnácti. „Konkrétně v ulici Na Dolinách 40, kde sídlí redakce Čtyřlístku. Moje spolubydlící byla asi o sedm let starší a pracovala jako krupiérka v casinu nahoře na Pankráci, takže chodila domů ve čtyři ráno a já o tři hodiny později vstávala do školy. Vtipný to bylo hlavně proto, že jsme sdílely nejen pokoj, ale i postel.”

„Na ledničku jsme neměly, tudíž jsme uchovávaly věci v kuchyni mezi dvojitejma oknama. V zimě to šlo, ale v létě ty okna fungovaly jako skleník, takže nám teklo máslo na podlahu,” vybavuje si mladá léta, která dodnes s nostalgií v hlase označuje jako „strašnej punk”.

„Nepraktičnost sdílení lože se ukázala ve chvíli, kdy měla spolubydlící neplánovaně volno a já tak musela domluvený rande přesunout ven. Od té doby vím, že sexuální život mládeže se dá provozovat i v minus pěti stupních na dětským hřišti na Letný, když se dva mají dostatečně rádi. Vydržely jsme tam asi osm měsíců; od té doby jsem spolubydlící neviděla, každopádně jestli to čte, tak ahoj, Ivono, a někdy se ozvi, ráda tě uvidím!”

Květina zkušenost by na první pohled seděla spíš někam na Žižkov; Podolí totiž rozhodně neplatí za nějakej vyhlášenej hood pro studenty, kteří mají hluboko do kapsy. „Pořád tady hodně žijou takový ty tradiční velký pražský rodiny, stejně jako v Braníku,” podotýká Produkční. „Mají vícegenerační domy, zahrádky, děti. Obě ty čtvrti jsou na to uzpůsobený.”

Občas to skutečně může působit dojmem, že se v Podolí tak trochu zastavil čas. Třeba i v tom, že děti, které tu vyrůstají, se prý pořád dělí do klasických foglarovských part; alespoň tak to každopádně připadá příslušníkům starší generace. Dávalo by to ale smysl, protože v okolí je spousta sportovišť, často orientovaných přímo na mládež: „Když chce děcko sportovat, v Braníku má spoustu možností,” potvrzuje Hudebník. „Běží se tam třeba Papírovej muž/žena, což je triatlon uzpůsobenej pro celý rodiny. Podél řeky jsou i veslařský kluby,” dodává a otevírá tím další retro specialitu podolského života: mainstreamovou přítomnost sportů, který si většina lidí spojuje spíš s Olympiádou, společenskými elitami a seladony z Poláčkova Hostince U kamenného stolu.

„Je to ale logický,” poukazuje Produkční. „Děti rostou, bydlí tady, chodí do školy a potřebujou kroužky. Tak třeba začnou veslovat. Nebo chodit na tenis.” Výčet dalších gentlemanských možností sportovního vyžití zahrnuje golf a koně, což Chlapci, jehož kariérním vrcholem v této oblasti byla návštěva několika tréninků mladšího dorostu fotbalistů Hradce nad Svitavou, otevírá úplně nový pohled na svět. „Přitom se nedá říct, že by ty čtvrti byly vyloženě bohatý,” upřesňuje Hudebník. „Tady je to prostě normální.”

Další stálicí života nastupující generace v Podolí jsou místní koleje ČVUT, který leží na kopci nad řekou. „Každej rok se tam pořádá festival,” vypichuje Produkční, „kterej se jmenuje nečekaně ‚Podolí fest’. Jeden kamarád, basák, tam hrál se dvěma kapelama, a protože měli Jäger na stagi zadarmo, tak si úplně ujebal dekel a pak na Opak dissu padal do lidí, ale nepamatoval si to, takže si pak myslel, že se někde porval.” Je hezké vědět, že určité konstanty fungují i ve čtvrtích, kde je normální zábavou veslování a tenis.

Pověst Podolí coby čtvrti, kde člověk může v poklidu strávit celý život, potvrzuje i legendární podolská porodnice; Matka, naše spojka s tímto místem, ji ovšem označuje za ‚děsnou instituci’ a prohlašuje, že její největší výhodou je blízkost restaurace Rest, odkud se dá nastávajícím rodičkám přilepšovat chudá nemocniční strava formou propašovaných rib-eye steaků. „Moje oblíbená historka je, jak jsem nemohla vydržet plačící spolubydlící na pokoji, tak jsem poprosila o nadstandard. Stálo to asi 1700 za noc a ten nadstandard spočíval v tom, že tam nebyly díry v povlečení,” vzpomíná.

„Taky tam byla telka na dálkový ovládání, ale nesměla jsem vstávat z postele a to ovládání nemělo baterky. Ty prý má jen staniční, a ta přijede až ve čtvrtek. Byla sobota.” Kafkovský charakter tohoto příběhu doplňuje fakt, že Matku měli pustit domů ve středu. Naštěstí tento zapeklitý problém vyřešil otec, který se prostě zvedl a ty baterky koupil a přinesl. „Medicínská péče byla úplně v pohodě, to nemůžu říct, ale další dítě už jsem rodila radši v Hořovicích.”

Podolí musí mít zkrátka pokaždý něco extra — a to i v takové oblasti, jako je výskyt různých sociálně patologických jevů. Ulice jsou čistý, bez drog, neprobíhá tu žádná ghettoizace a v zastavěných oblastech i téměř žádná kriminalita. Nežijí tu ani lidi bez domova, dokonce ani dole v Braníku pod Barrandovským mostem (tam se schází spíš writeři, protože jde o jednu z největších legálních ploch v Praze). Jedna Podolačka nám nicméně přibližuje existenci „díry v plotě nad bazénem v Podolí na šmírování” (je to její druhý příspěvek k výčtu lokálních specifik, hned po domě Adolfa Borna), další nás nabádá, ať jdem do „úchyláckýho lesíku chytat honibrky”, a Produkční objasňuje, že relativní izolace od centra, množství podchodů a blízkost lesa svádí spíš k přepadením.

„Jsou to ale ojedinělý případy. Je to tady moc malý na to, aby tu tyhle věci bujely samy od sebe,” dodává Hudebník, zatímco míříme na jedno do Staré sokolovny, další hospody z franšízy Tří sester. Přímo naproti se zastavujeme u oldschool sámošky, kterou Produkční doporučuje navštívit coby významnou pamětihodnost: „Ten obchod má deset metrů čtverečních i s bábou a seženeš tam úplně všechno. Tlačenku, cigára, nanuky, všechno.”

Zahrádka Staré sokolovny je nalepená na řeku a její součástí je i obří dětský hřiště, díky kterýmu je poměrně snadný zapomenout, že tahle hospoda — aspoň podle jedné z Podolaček — vyzařuje „lehce náckovský vibrace”. I během naší návštěvy vysedává u okolních stolů několik vylepaných hlav, což v souvislosti s IVČRN ozdůbkou U Horů vyvolává otázku: Proč?

„Tři ségry, no,” utrousí lakonicky Produkční a zakousne se do utopence. „Fanánek je z Braníku. Ale tady jsou tyhle věci zakořeněný historicky. Když jdeš pobřežní cestou dál do města, projdeš kolem místa, kde se to dřív mlátilo v tý legendární vinárně Orlík. A skončíš na piazzetě Národního, což je místo tradičně spjatý se subkulturama, už od osmdesátých let, kdy tam policajti sbírali pankáče a depešáky. Dává to smysl, ještě když si vezmeš to dělení na jednotlivý party,” zakončuje, načež z diktafonu lovíme větu od vedlejšího stolu, které jsme si během náběru nevšimli: „Jakejch dvě stě tisíc? Kurva já to dělat nebudu, na to má snad ty vole svoje lidi, ne?” Dospíváme k závěru, že Podolí je ve skutečnosti pražská Truman Show a ovládá ji Martin Scorsese.

„Podolí je topografický blind spot”

Na severním okrají Podolí, pod Vyšehradem, stojí slavná budova Podolské vodárny od Antonína Engela; Dívka ji nazývá „chrámem vody, který stojí za návštěvu díky zvláštní parabolické kráse sálu s čistící nádrží” a přihazuje tip na přilehlé Muzeum vodárenství, pokud vás zajímají exponáty z historie lidského zacházení s vlastními odpadními látkami ( „starý hajzly apod.”).

Jako další architektonickej spot navrhuje arkády tramvajový smyčky u nádraží v Braníku: „jsou trochu dezolátní, ale tak kubisticky loměně pravidelně krásný,” zasní se a zasadí smrtící úder: „A vedle je dost dobrá nádražka. S točeným Braníkem, samozřejmě.”

Pokud vyžadujete od restaurace víc než pivo pod 30 Kč a moravské uzené, můžete zamířit do již zmíněného Restu nebo oblíbené Podolky, jejíž hype nedávno přikrmila propíraná kauza s Fatty Pillowem; my ale soustředíme pozornost spíš na Žlutý lázně. V podstatě normální letní plážovej areál, kde se lidi opalujou, hrajou beach volejbal, koukají na letní kino a polykají pivo a klobásy, totiž pár let zpátky začal pořádat nesmyslně velký koncerty. Mezi prvníma kapelama byli Alt-J a Die Antwoord, což není u nových míst úplně obvyklý.

„Já nevim, já tam nechodim,” utrousí Blondýnka, podolská rezidentka, která bydlí vedle hospody U Dragouna ( „solidní čtyřka”). Když o chvíli později procházíme kolem, slyšíme z areálu něco, co zní podezřele jako Sto zvířat. „To je… to nemůže být… to snad… SKÁČKO!!!” vykřikuje Chlapec dramaticky a prchá směrem do vnitrozemí.

Odvážnější lidé, nadaní volnějším vnímáním konceptu hygieny, se občas koupou přímo ve Vltavě; ti ostatní ale chodí plavat na koupaliště. To podolský je legendární; je to často první věc, která se člověku vybaví, když se řekne Podolí. A nezáleží na tom, že v Praze existujou mnohem líp řešený koupáky (a v lepším stavu), ani na tom, že systém místních šaten podezřele připomíná Pevnost Boyard. Koupaliště v Podolí je prostě pojem.

Když tam byl Chlapec naposledy, stal se svědkem scény, kterou popisuje jako „fotoromán v Bravíčku dvacet let poté”; na terase nahoře nad bazény, kde se čepuje pivo a konzumují mojita, totiž probíhaly bizarní sociální výměny, v hlavních rolí většinou s matkami kolem čtyříctky, které se v neděli v 15:00 nechávaly u mojitka balit prošedivělými verzemi kýčovitých plavčíků z devadesátek. V pět potom vyzvedly děti a jely domů. „To jsou kyselý hrozny, ne? Nějaká tě určitě odmítla jako neperspektivního,” odtuší Dívka. „Já se nezapojil. Četl jsem si u piva běloruský pohádky,” odpovídá Chlapec ve snaze zachovat si intelektuální integritu.

Dospíváme k tomu, že provoz podolskýho koupáku do značný míry pohání fakt, že pro lidi z okolí Prahy je to UDÁLOST. Něco jako jet na muzikál do Hybernie. Klíčovým faktorem totiž nemusí být kvalita zážitku, ale fakt, že každej automaticky pozná, o co jde. „Prostě se sbalí celá rodina a jedou na vejlet, vykoupat se do Podolí,” přibližuje Produkční. „Logika je taková, že o víkendu se má jet s děckama na koupák, tak se jede s děckama na koupák. A když jedeš do Podolí, můžeš potom doma říct kadeřnici: ‚Byli jsme v Podolí’ a ona tomu bude rozumět. Kdybys řekl, že jste byli na Petynce nebo na Šutce, nebude vědět, o čem mluvíš. Podolí je pojem.”

Blondýnka přidává k lepšímu historku o ukrajinských jehovistech, kteří tu prý operují; jinak se ale v Podolí moc neděje. „Nežije to tu,” krčí rameny. „Přitom ta čtvrť je fakt hezká a má potenciál, ale nikdo s ní nic nedělá. Když tady bylo Zažít město jinak, byla to hrozná nuda. Přemýšleli jsme, že si otevřeme kavárnu u nás doma, protože nemáme kam chodit. Tady v okolí je akorát Cheecup, což je fajn místo, ale kafe mi tam nechutná.”

Dotýká se tím problému, který jsme pracovně pojmenovali Gentrifikační Díra: Paradoxní Realita (zkráceně GDPR). Jde o to, že při pohledu na mapu je Podolí vlastně hrozně blízko všemu podstatnýmu: na severní straně se přímo napojuje na Náplavku, což je místo, který v Praze pojem gentrifikace de facto zavedlo, zleva máš Smíchov, zprava Nusle, ale zatímco tam se už běžně stěhuje spousta mladých kreativních duší, Podolí je furt zakonzervovaný ve stejným stavu jako před dvaceti lety. Proč?

Každý na to má svou vlastní teorii. „Z jedný strany máš řeku, ze druhý skálu,” přibližuje Produkční. „Ta skála jako by říkala YOU SHALL NOT PASS. Rozhlídneš se okolo a ptáš se: Tohle je širší centrum Prahy? Kde je těch dalších milion lidí?” Chlapec na něj navazuje a vysvětluje si GDPR tak, že ačkoliv Podolí leží v kružnici širšího centra, je na severu blokovaný železničním mostem a v podstatě nepoznáš, kde zrovna jsi: pár set metrů od Národky to vypadá stejně jako o další tři kilometry níž.

„A není to statickým realitním trhem?” přidává se Dívka. „I kdyby se sem chtěli nastěhovat hipsteři, tak v podstatě nemají kam. Panelák tu stojí jeden, je starej a hnusnej. A činžáky většinou patří celým rodinám, jak už jsme říkali.” S nejlepší hypotézou nakonec přichází Hudebník: „Hele, mně to nejdřív přišlo jako blbost, ale už mám třetí pivo, takže… Na realitních serverech při hledání pronájmu zaškrtáváš číslo městský části, kam se chceš stěhovat. Podolí je Praha 4. Ale čtyřku nezaškrtneš, protože potom se ti celej feed automaticky zasviní Chodovem, takže jedeš Praha 1, 2, 3 a pak rovnou Smíchov. Podolí je prostě topografický blind spot.”

Když už se sem nakonec přece jen přistěhuje někdo mezi dvacítkou a třicítkou, musí navíc často řešit problémy, který v okolních oblastech širšího centra jednoduše neexistujou. Nejsou tu třeba skoro žádný místa, kde se dá najíst vegansky — občas v Podolce, ale ani takovou stabilní jistotu jako klasický vietnamský číny s glutamátovýma tofu nudlema za kilo tu jen tak nenajdeš (Hudebník si vybavuje jednu na Novodvorský a jednu na Dvorcích). Nejbližší obchoďák je nahoře na Pankráci. Když něco neseženeš v Penny, nastává problém.

Romantika, důchodci & whisky

Předěl mezi Podolím a Braníkem běží po Jeremenkově ulici, člověk to ale na první dobrou nepozná; žádná změna prostředí se nekoná, prostě jdeš, jdeš a najednou jsi v Braníku. „Čakrou života je Branická ulice,” poučuje nás Hudebník filozoficky. „Všechno, co ti Braník nabízí, najdeš právě tam. Z jedný hospody úplně cejtíš tu dřívější zašlou slávu. Jsou tam restaurace, obchody, kostel, taneční konzervatoř Duncan Centre, která je hodně známá a prestižní… a hlavně ta ulice začíná výčepem a končí výčepem. Je to uroboros. Uroboros hospodobraníku,” pojmenovává nevědomky naši příští undergroundovou kapelu.

Stejně jako je Podolí spjatý s plavečákem, je Braník nenávratně spojenej s pivovarem. Ten sice nefunguje už od roku 2002 (pivo Braník teď vaří Staropramen na druhý straně řeky), ale na kvalitě se to překvapivě neprojevilo; u nás v redakci máme Braník dokonce tak rádi (Chlapec mu říká „český Pabst Blue Ribbon”, ironicky), že jsme až dosud, to jest rok a půl, v každým článku zmínili minimálně jednou slovo Braník. BAM. Koncept odhalen. Whooo.

„Existovaly plány udělat z tý budovy pivovaru další MeetFactory na druhý straně řeky,” odhaluje Produkční. „Ale krachlo to na tom, že je tam za prvý moc blízko zástavba a za druhý by to stálo neskutečný prachy. Protože ta budova fakt není v dobrým stavu. Takže tam teď není nic.”

Nela, která bydlí ve vnější části Braníku za Barrandovským mostem, v Jiráskově čtvrti (kde jsou ulice pojmenovaný podle postav z Jiráskových románů, což jí přijde „zábavně úchylný”), přihazuje na seznam ještě Artrafiku, malou galerii, kde se „scházej mladí hipíci, občas dělaj nějaký trhy, kde prodávaj třeba grafiky a taky tam bejvaj koncerty.” Pokud ale mluvíme o vyžití kulturně aktivní mládeže v Braníku, všichni dotazovaní — bez výjimky — okamžitě vypálí jedno jméno: Café Periferie. Doporučili nám jej dokonce i lidi, kteří v Braníku nikdy v životě fyzicky nebyli, ale o existenci Periferie i tak ví; nejspíš proto, že během otevíračky zajišťovali program lidi z FAMU.

Periferie je ve skutečnosti docela standarní hip kavárna/bar, nápadně připomínající Pragovku. Hudebník ji označuje jako průsečík mezi kavárnou, coworkingovým prostorem a dětským koutkem. Soudě podle toho, jak tohle místo trčí mezi okolní zástavbou, usuzujeme, že veškeré branické hipsterstvo půjde jednoduše spočítat podle obsazenosti místních stolů. Michal, jeden z online respondentů, zase vzpomíná na hospodu U Dvou Kaštanů hned vedle, kde „kdysi roznášel piva nějakej chlápek na horní hraně pěsti, hrozně s nima kejval a všichni ho uznávali.”

Hudebník má první vzpomínku na svoje současné bydliště spojenou s výlety za babičkou — nedělní obědy, výlety na řízek, klasika. „Vždycky to na mě působilo jako čtvrť pro důchodce,” přemýšlí. „Mám to tak propojený. Ale dává to smysl, protože uprostřed Braníku stojí velkej dům s pečovatelskou službou. Okolní zástavbu tvoří starý cihlový baráky, mezi který práskli jeden jedinej panelák, a tam jsou důchodci.”

Když se následně přestěhoval do bytu po babičce, brzy poznal další specifikum místní architektury: „Barák, ve kterým bydlím, stavěli brigádníci. Lidi se po víkendech scházeli, že budou budovat socialismus a postaví dům. A podle toho to taky vypadá. Tam není jedinej pravej úhel, křivej strop, křivý stěny… zvykneš si na to v pohodě, ale truhláři, co mi tam dělali skříně, byli úplně v prdeli z toho, že nemůžou nic vyměřit. Další dělníci pak zjistili, že parkety jsou zalitý do asfaltu, takže museli úplně zdemolovat podlahy a celý to zalít betonem.”

Jestliže do Podolí mladá krev moc neproudí, protože není kam, v Braníku je tenhle fenomén ještě výraznější. „Ten feeling, že jedeš o víkendu za babičkou za Prahu na řízek, cítím pořád,” přiznává Hudebník. „Všude je absolutní ticho, klid, sousedy skoro nepotkáš, když nechceš. Hodně starejch lidí. A na ulicích jsou samí Češi.”

„Funguje tady silnej komunitní aspekt. Když jsem chvíli bydlel ve Vršovicích, měl jsem pocit, že kdybych sebou švihnul na ulici, tak po mě neštěkne ani pes. Tady v Braníku je to jiný, lidi se o sebe víc staraj,” dodává. „Přispívá k tomu i fakt, že to není turistický místo, nikdo sem nejezdí na výlet, protože není proč. Lidi projížděj kolem na cyklostezce, ale nezastaví se. Neumím si představit, že by se tu líbilo někomu extravagantnímu. Pokud si neumíš představit, že bys bydlel/a na vesnici, nestěhuj se do Braníku.”

Síla sousedské soudržnosti je v okolí opravdu výrazná; Braník je v mnohém konzervativní, uzavřená čtvrť. Vůbec poprvý během existence magazínu narážíme na význam náboženské komunity. Dřevěnej kostel Jednoty bratrské slouží jako skutečný společenský centrum. „Plus je tam komunitní zahrada Zebra,” doplňuje Nela, „a iniciativa Náš Braník, což je takovej místní zapálenej zpravodaj. Když se řešila výstavba baráků u Branického náměstí, místní proti ní protestovali tak, že si na domy vyvěsili obří nápisy s údernickými hesly jako ‚Braník naše bydliště, nechceme tu sídliště’ nebo ‚Osum pater to je moc, nechceme mít ze dne noc.’ Chápu je. Před jejich domama je za silnicí prázdná louka, bylo by nejlepší, kdyby se tam nic nestavělo a pásly by se tam třeba ovce.”

Snažíme se vyšťourat ještě nějaké další kulturní tipy, pokud někdo není zrovna sportovní typ a nestačí mu Periferie; Produkční přihazuje Branické divadlo, kde kdysi začínali Cimrmani, ale teď slouží jako „secondhand kdysi slavných herců” (Uršula Kluková!). Plus branickou ZOO, která vypadá jako zverimex; je to akvaristická ZOO, což znamená, že přijdeš dovnitř a koukáš se na rybičky v akvárku.

„Jo, a Divadlo Sklep na Dobešce, žejo!” rozpomíná se Hudebník. „Sklepáci dřív chodili chlastat k Bábě. Jdem k Bábě,” určuje nekompromisně, a je to dobrý tip — hospoda U Báby, ležící ve starosvětské vilové čtvrti na kopci nad pobřežní cestou, představuje dokonalou definici klidu a pohody. Jezdí se sem autobusem, okolní vily nejsou otravně okázalý, protože v nich většinou nežijí devadesátkoví zbohatlíci ( „Žádný Lamba, Škodovky a bus!”), a v prostorném salonku visí všude fotografie jakéhosi kultovního boxerského zápasu, který se tu nejspíš někdy v minulosti odehrál, i když nevíme kdy, proč, a jak se to vlastně stalo. Jo, a je tam kulečník a hajzly polepený samolepkama Baníku Ostrava. To taky nevíme proč, ale Dívka přichází s teorií, že Baník zní jako Braník. Seems legit.

S blížícím se závěrem večera míjíme štamgastskou hospodu U Kohouta a kotvíme na zahrádce U Starého pivovaru — je obrovská (jak už to na periferiích bývá) a naši pozornost okamžitě upoutává ožralý týpek, který vypadá jako Kyp Malone a hraje na hřeben, a „medvědí tlapky, 150 gramů” za 109 korun. Na ty ale nemáme odvahu, tak si dáváme radši panáky.

Rozhovor se po setmění rychle stáčí k tomu, jak je Braník romantická čtvrť, když si to chceš takzvaně udělat hezký. „Potenciální partnery či partnerky lze balit na ondatry,” přikyvuje znalecky Blondýnka. „Podél řeky mezi Podolím a Braníkem žije ondatří rodinka. Chodí je tam krmit důchodci. Nebo je vezmi na vyhlídku na Dobešku. Tam je to nádherný, sice občas přeplněný, ale aspoň neriskuješ, že tě srazí kolo nebo bruslař. Na procházce podél řeky toto riskuješ.”

„Na Dobešce se dá spoko prcnout,” přikyvuje Produkční, starý romantik. „Hodí se to, páč na Branický máš Duncan Centre, žejo. Tanečnice a tanečníky. Akorát musíš vědět, kolik jim je let, no. Furt je to střední škola.” Poetické.

Protože jediná „nonstopka”, do které nás chtěl Hudebník triumfálně vzít na závěr, je zavřená už v jedenáct večer (go figure), končíme náběr v Kulovně. Poslední otevřená hospoda (do dvou) je plná hudebních nástrojů a člověk má i vzhledem k limitovanýmu prostoru pocit, že přišel k někomu do obýváku na večírek. Atmosféra je ale přátelská, a Dívka si okamžitě všímá plakátu s mapou skotských whisky: „Ve skříni mají Talisker a Ardbeg, takže to nemůže být špatný podnik,” glosuje znalecky a zavádí řeč s panem hostinským, kterej „má svý tempo, chvíli si počkáš, ale zvládá to s noblesou.”

Zatímco se zbytek ansámblu již podroušeně baví karetními kouzly, Dívka si zapisuje poslední pozorovatelskou poznámku: „Vyskytují se tu i takoví ti lepší lidé v pólo tričkách a pěstěné ženy.” Druhý den ráno, po úspěšném zkompletování podolsko-branické mise, podotýká, že taxík do Holešovic ji vyšel na pětikilo, což je v dějinách magazínu zatím rekord. Přecházet z jednoho úplně odlišnýho světa do druhýho je zkrátka náročný po všech stránkách… i když jsou oba v podstatě nalepený přímo na sebe.

Originally published at https://goout.net.