Lesní punk, děti a vlaky: Jak jsme zjišťovali, jestli jsou Klánovice a Újezd nad Lesy ještě Praha | Zajímavosti

S tím, jak se plán našeho magazínu postupně blíží ke svému naplnění a většinu pražských čtvrtí už máme „odškrtnutou”, přichází na řadu stále častěji i místa známá pro řadu z nás maximálně z literatury. Jako Újezd nad Lesy, přičemž literaturou v tomto případě myslíme FB statusy Jardy Konáše, kterej tam bydlí. Výlet do těchto končin jsme rovnou spojili i s Klánovicema; jednak proto, že obě části jsou nalepený přímo na sebe, jednak kvůli variabilitě. Klánovice jsou totiž známý jako relativně luxusní část města, zatímco u Újezda lidi často slovo „město” ani nepoužívají.

Jasně, podobných pražských roadtripů už jsme absolvovali víc; tento článek ale pořád získává primát hned ve dvou ohledech. Zaprvý — Újezd nad Lesy, Klánovice, ale i Koloděje a Běchovice tvoří městskou část Praha 21. Číslo městské části je tady vyšší než věk tří současných mistrů světa ve fotbale. Kdyby se tato městská část narodila v USA, tak už může pít alkohol.

Zadruhý, do Klánovic jsme jeli vlakem. Něco podobnýho už jsme zkoušeli víckrát (třeba ve Vysočanech nebo Veleslavíně), ale to bylo vždycky součástí nějakýho konceptu, snahy dostat do textu co nejvíc vjemů. Tady šlo vyloženě o nutnost. Jediná další cesta, jak se přesunout z centra až sem, by bylo jet na Čerňák a nasednout na bus. Což by, vzhledem k tomu, že vlaky jezdí z Masaryčky i z Hlaváku cca každou čtvrt hodinu, byla v podstatě pokročilá forma masochismu.

„Ten bus je strašnej prdelák. Jede to z Čerňáku přes Počernice, pak to vyjede někam do díry, Běchovice, Újezd a pak teprve sjíždí do Klánovic,” lamentuje Adam, který v Klánovicích prožil pubertu a chodil do Újezda na základku. Jeho intimní znalost prostředí tak přijde docela vhod, zvlášť vzhledem k tomu, že pokusy sehnat terénního průvodce jinak většinou končily větami jako „můj kamarád bydlí v centru a do Klánovic jezdí venčit psa, ale neřeknu ti proč,” případně „je tam tiskárna Petr Chrt, kde ti vytisknou fakt všechno,” eventuálně obligátní „tam je ten les s těma vraždama, ne?”

Punk’s not dead (vol. Klánovice)

Už při pohledu na úhledně pravoúhlou mapu Klánovic je jasný, že les — ve skutečnosti nijak démoničtější než jiný pražský lesy — bude hrát v místním životě stěžejní roli. Pár let zpátky se objevila zpráva, že tam našli mrtvýho uzbeckýho hledače pokladů. „Pak se do toho lesa asi měsíc nesmělo,” vzpomíná Adam. „Ono těch přístupovejch cest je samozřejmě milion, takže ses dostal i tak, ale hlídali tam fízlové a dávali ti jasně najevo, že to není dobrej nápad.”

„Největší nevýhodou lesa je fakt, že je fakt obrovskej a zmatenej. Vlezeš tam a za pár minut nevíš, kde jseš. Jedinej orientační bod je poslouchat houkání vlaků v dáli — takhle se dostaneš ke klánovickýmu nádraží. Je to spolehlivej způsob, ale na druhou stranu jseš pořád v lese, je tma, nevíš, kdo kde číhá a v dálce hučí rychlík. Ňaminka.”

Květa, naše stálá redakční spolupracovnice, přidává vlastní vzpomínku: „My jsme tudy jednou šli pěšky do Úval v rámci poznávacího zájezdu po zdejších nádražkách a bylo to dost příjemné. V prvních dvou jsme se posilnili hornickou vlajkou (což je zelená s fernetem), ve třetí kyselou okurkou. Takto nadopovaní jsme následně ve tmě obdivovali noční oblohu a v dálce houkající vlaky.”

„Je teda fakt, že několik z nás spadlo do epicky obrovský louže a byli pak celej zbytek výletu zasraný od bahna až po lýtka, ale vynahradil nám to nález Stánku. Prostě se před náma najednou vyloupla improvizovaná osvěžovna u trati uprostřed ničeho. Lidi si tam dávali rumíčky a hráli Wabiho Daňka na kytaru. Tak jsme si s nima dali panáka a pár Jápísniček a pokračovali dál do Úval.”

Vlaky tu nejsou jen nejpoužívanějším dopravním prostředkem; klánovické nádraží slouží jako ultimátní meeting point, do značné míry proto, že jinak jsou místní ulice dlouhé, široké, klidné, lemované sakurami, plné krásných vilek a vedoucí často z lesa do lesa. Pak je tu samozřejmě ještě ten drobný detail, že tudy projíždí úplně všechno. Klánovice totiž leží na trati mezi Prahou a Českou Třebovou, která je páteřní pro cesty z metropole na Moravu — vlaky mířící na Brno a Olomouc/Ostravu se větví právě až v Třebové, do té doby jednou po stejné trase. To je sice super v tom, že tady pořád něco zastavuje, ale má to i jeden zásadní háček.

„Lokálka z Českýho Brodu na Masaryčku se musí dělit o trať s EC korábem z Budapešti do Hamburku. Schválně, kdo asi bude mít přednost?” pokládá Adam řečnickou otázku. „Celý Klánovice se scházej na tom nádraží a doufají, že to nebude mít zpoždění, což většinou stejně nakonec má. Jenže když jdeš místo toho ráno na bus, tak ten se hned za zastávkou zařadí do kolony, takže si nevybereš. Na gymplu jsem měl třeba zpoždění hodinu a půl a musel si jít na dopravní podnik pro omluvenku, aby mi formálně potvrdili, že se jim prostě rozesrala doprava v Praze a nemohl jsem s tím nic dělat.”

Tím se mimochodem dostává k asi nejčastějšímu tématu klánovicko-újezdských diskusí — dokonce častějšímu než les. Empiricky jsme si to ověřili při sbírání rešerší na internetu; tato činnost nás odkázala na diskusní fórum e-mimino.cz, kde se všichni obyvatelé Prahy 21, unisono, příšerně vztekají nad dopravou do a z města. Občas se teda řeší baletní a rokenrolový kroužek, tyhle libůstky (pardon) nebo beef o to, která ze dvou újezdských pediatriček je lepší, ale hlavně ta doprava. To fórum je plný hororových historek o matkách, kterým ráno trvá 90 minut dostat se do práce v Holešovicích. Vzhledem k tomu, že druhým směrem by za 90 minut dojely někam na předměstí Pardubic, je to docela brutální skóre.

„V Újezdu totiž dřív nebylo nic, jenom pole,” osvětluje Adam, „a pak to během asi deseti let celý zapráskali barákama. Od tý doby je doprava na Českobrodský fakt Mordor. Moje máma to na pankáče objíždí zadem přes Koloděje a Štěrboholy, čímž se sice vyhne nejhorším zácpám, ale… Koloděje. Come on.”

Jarda Konáš, kterého jsme coby známého újezdského patriota při náběru článku vytáhli na pivo (ale o tom až později), souhlasí: „Bydlím tady třicet let. Když jsem byl na základce, měl Újezd nějakých čtyři a půl tisíce obyvatel. Za posledních patnáct let se to ztrojnásobilo.”

Klánovice, oproti tomu, žádnej výraznej nárůst lidí v poslední době nezažívají. Největší slávu už totiž mají za sebou — za první republiky to bylo jedno z nejvyhlášenějších luxusních letovisek v republice. Taky jde o jediný přírodní lázně na území Prahy (ok, na současným území Prahy; k připojení došlo až v roce 1974). „Pražská smetánka tam jezdila odpočívat, lidi si tam stavěli strašně krásný vily,” rozkrývá Adam. „Viděl jsem doma nějakou starou fotku a bylo to fakt nádherný, luxusní koupaliště, luxusní lidi… pak přišli soudruzi a z koupaliště udělali skládku. No.”

Skok o století dopředu, a současná skladba obyvatel vypadá poněkud… rurálněji. Starousedlíci se sice byli schopní ve slavné kauze vzepřít znovuobnovení golfového hřiště (a rozkmotřit se přitom na dva nesmiřitelné tábory), ale žijí tu i tací, kterým podobné zábavy vyšší střední třídy zůstávají zcela skryty. Adam i Jarda se totiž shodují v tom, že Klánovice a Újezd jsou jedním ze zásadních hotspotů pražské punkové scény.

A myslíme tím takovej ten hospodskej punk — špína, číra politý pivem, křiváky, tyhle věci. Zásadní roli tu hraje hospoda Smolík, která leží hned u klánovickýho nádraží, na začátku silnice směrem na Újezd; jde spíš o lesní cestu, po které jezdí autobusy. Ve stejným baráku jsou kultovní podniky hned dva (ještě Black Pes), Smolík ale u místních vede. „Hele, tam hrávaly takový ty bandy jako Vychcaný knedlíky nebo Ucpanej šnorchl,” vysvětluje Adam. „Nejšpinavější punk z Klánovic, Úval a Újezda. Z Úval je Divokej Bill, ti tam chodili taky.” Jarda potvrzuje: „Jo, chodili sem chlastat. Mají to z Úval kousek přes les.”

„Když mi bylo třeba dvacet, tak jsem založil s kámošema kapelu a každej pátek jsme hráli na Smolíku. Tady v Újezdě a okolních vesnicích je hrozně silný punkový podhoubí, fakt to funguje jako komunita. My teda hráli grunge, ale nikomu to nevadilo. Prostě se daly židle do prdele a kotlilo se přímo na parketu.”

„Ta scéna vznikla asi tak, že tady jsou čtyři školy, děcka se potkávaj celou základku a kolem tý osmičky devítky už začínaj chodit na pivo a zakládat kapely. A právě Smolík byl místo, kde je vždycky nechávali hrát, tak se to tam stahovalo,” objasňuje Jarda, zatímco Adam, student režie na FAMU, přikládá k lepšímu ještě jednu zábavnou skutečnost — přímo nad hospodou, v penzionu, prý bydlí pár starejch androšů. Zjistil to tak, že tam zkraje letošního roku natáčel pár scén do filmu.

„Byli jsme tam před otvíračkou, všechno připravený… natáčeli jsme na takový chodbě před záchodem. Sedíme, řešíme poslední detaily, a najednou po těch schodech spadne úplně random vymaštěnej týpek s cigárem, obejde tu profesionální kameru, vleze na hajzl a zavře se v kabince. A teď tam stojí deset lidí s rukama v bok, všude natahaný kabely, světla… a jemu je to úplně jedno, je prostě vypnutej. Je mu úplně fuk, že se najednou musí probít přes filmovej set. Zdravili jsme ho a on nic, ani nemrkl. Prostě se chtěl ráno vysrat, a to, že se tam točí film, ho vůbec nezajímalo.”

Sudety na kraji Prahy

Pro mladé rodiny s dětmi a vyšší střední třídu, toužící po adrese uprostřed prvorepublikové oázy luxusu, jsou Újezd, respektive Klánovice pořád silnými lákadly: pod trochu schizofrenním názvem „Bydlení v lese” si můžete koupit vilu v Klánovicích za 25 mega, zatímco v Újezdu (slovní spojení „na Újezdě” je vyhrazený pro ten druhej Újezd) se skutečně sdružují hlavně lidé se zájmem o rozmnožování. Zároveň tu ale pořád žije dost mladých lidí mezi dvacítkou a třicítkou, kterým se prostě jen nechce pryč.

Jarda je jedním z nich. „Je to tu skvělý. Pracuju z domova, všude kolem je klid, takže můžu spát,” sdílí svoje zážitky z pozice asi jedinýho freelancera na Praze 21. Jinak tu většina lidí v nižším středním věku dojíždí za prací za roh na Čerňák, případně do průmyslové zóny do Počernic. „Otevřu si okno a slyším maximálně slepice od souseda. Kdybych bydlel někde na Synkáči, tak bych se z toho asi zbláznil.”

„Jsou tu hodně malí soukromníci, klempíři a tak. A pak korporáti, co pracujou v centru, přes týden se sem jezdí vyspat a o víkendu jsou doma a dělají grilovačky.” Adam dodává: „Je normální tady v sobotu ve dne potkat pětadvacetiletýho hipstra, jak si jde do Lidlu pro flašku, vyklopí ji někde venku a jde spokojeně hajat domů. Idylka.”

To otevírá poměrně zásadní otázku: Existuje v Újezdě (potažmo v Klánovicích) nějaká silná lokální hrdost? „Klánovice jsou historický, ale tady v Újezdě není moc být na co hrdej,” přibližuje Jarda. „Dřív tu bylo klasický vesnický jádro s kostelem a farou, ale to za komunistů zmizelo, takže teď Újezd nemá ani centrum. Respektive má, ale je to světelná křižovatka.”

„Existujou ale lidi, kteří tu lokální hrdost cítí a pracujou na zvelebování čtvrti, a ti jsou právě z tý mladší generace. Jeden chlápek si tu před deseti lety otevřel knihkupectví vedle Lidlu, má tam malou vinárnu, kam sváží vína z Jižní Moravy… a lidi se tam naučili chodit. Deset let zpátky tu nic takovýho nebylo. Újezd není žádný terno, ale jsou tu srdcaři, kteří se z toho snaží udělat lepší místo pro život,” dodává, zatímco Adam doplňuje klánovickou perspektivu:

„Pořád tu třeba žije 94letá sestřenice mojí prababičky. Bydlí v jedné vilce celej život. Takových lidí je víc. Pak máš lidi, kteří tu dřív vlastnili chaty… a pak se Klánovice připojily k Praze, cena pozemků vystřelila nahoru a ti chataři si tam třeba postavili baráky. Protože najednou měli lukrativní pozemek, tak kam by chodili.”

Stranou od klánovických vilek a újezdských baráčků stojí sídliště Rohožník; je to jediný místo, kde se Praha 21 potkává s panelovou realitou. Vzniklo v 70. letech, bylo postavený napůl pro drážní zaměstnance a napůl pro policajty, a od té doby se demografie čtvrti dost zásadně změnila. „Najednou se tam nahrnulo padesát rodin, všechny s čerstvýma dětma,” objasňuje Jarda. „Takže to máš najednou třeba sto dětí ve stejným věku, který vyrůstaly vedle sebe.”

Adam popisuje Rohožník jako „pražský Sudety” a první tři adjektiva, která se mu derou na mysl, jsou „strašný”, „hnusný” a „depresivní”. Zapadlý sídliště na konečný autobusu, za kterým končí Praha, není pro patriota z Klánovic zrovna ideálním místem pro život: „Je to malej sídlák, ale má všechny ty klasický aspekty, jako centrálu se sámoškou, obchody a tak. Teď je tam maximálně tak Albert a nějaká herna, o který jsem slyšel historku, že tam nějakej chlápek projel asi třicet litrů a odstřelil se na hajzlech. Klánovice jsou krásný, Újezd je hezkej, potkáváš lidi, všichni maj psy, flausí na zahradě, řežou si tam něco na cirkulárce… ale pak vlezeš na Rohožník a cítíš zlo.”

Zdeněk, který na Rohožníku vyrůstal a donedávna tam jezdil „nostalgicky lejt”, vypichuje několik lokálních specialit — třeba Kollmanku, kde místní patron Kollman platil svými obrazy, když chtěl pít a neměl peníze. Prý tam visí dodnes. Nebo pivnice Na Obušku, což je elegantní odkaz na to, kdo na Rohožníku vlastně bydlel.

Největší hitovkou je ale hospoda Štráskové, ležící doslova pár metrů od hranice mezi Prahou a Středočeským krajem. Dřív se tam konaly náckovský koncerty, v posledních letech ( „už tam ani nefungujou hlavní dveře”) se to ale jakž takž uklidnilo — místní barmanka jenom občas promasíruje hosty, občas si splete florbalku s kytarou a občas se musí koukat na tohle.

Tři věci, který se v hospodě nikdy neříkaj

Poté, co se cestou z klánovickýho nádru stavujeme na jedno v přilehlé restauraci U Daschů — dvojice postarších štamgastů zrovna řeší problematiku včelařství ( „Poď se podívat na včely, tě s nima seznámim”) a mezilidských vztahů ( „Ale Petro, no dyť sem na pivě, no dyť víš, koho máš doma”) — míříme přímo do Újezda, do hospody, na kterou Jarda nedá dopustit. Má to být legendární místo. Problém je, že se bez GPS nedá vůbec najít.

Ne že by byla schovaná někde v křoví; leží přímo na hlavní ulici. Jenže vzhledem k tomu, že Újezd je v podstatě dědina, nedávají čísla baráků absolutně žádnej smysl — za dvanáctkou následuje trojka, pak sedmačtyřicítka, a tak pořád dokola, až člověk narazí na ceduli ÚJEZDSKÝ HOSTINEC a přemýšlí, jestli mají vůbec otevřeno. Mají. Jenom to není poznat.

„Fuj, já asi vim, co myslíš,” otřásl se Adam v okamžiku, kdy jsme mu řekli, kam se chystáme dál. Působilo to dojmem, jako by někdo zamával upírovi před nosem vagónem česneku. „Fuj, ty vole, tam jsem nikdy nebyl. To nechceš,” koulel očima, v obličeji směs obdivu a posvátné hrůzy.

Není to ale ani zdaleka tak hrozný. Hospoda, která vlastně ani nemá název (ani webovky), je ve skutečnosti docela solidní sedmdesátkovej skanzen; za barem se střídají dva dědové, kteří ti automaticky donesou pivo a začnou tykat, páchne to tam pěkně uleželým odérem cigaret a životní zkušenosti, štamgasti mají psy, v televizi běží seriál Hospoda, pod stropem visí závoje pavučin a podtácky jsou slepený v jeden obří Voltron-podtácek. Na stropě je sice šest větráků, ale točí se jenom jeden, v zoufalé snaze zvládnout práci pěti mrtvých větráků. Místní vitrínu zdobí trofeje z mariášový ligy.

„Vždycky, když sem někoho vezmu, jsou nadšení,” pomlaskává Jarda spokojeně nad pivem. Dává to smysl. „Tady se v pohodě vypneš za sto pade. Však uvidíš.”

Když přijde řeč na Újezd a kulturu, jako první se dere na mysl legendární jáma Karel, která vznikla po demolici Sokola přímo v centru vesnice a které Adam v mládí, jako správný gotik, přezdíval „Díra po domě Usherů”. To je ale historie. Teď na stejným místě stojí Polyfunkční dům, což je… dům, kterej má hodně funkcí. Žádná složitá symbolika: „Je tam sál, kavárna, knihovna a muzeum Újezda.”

„Na Blatově je restaurace s kulturním centrem. V kulturáku na křižovatce zase hráli Lunetic,” svěřuje se Jarda. „A viděl jsem i nějakou soutěž mladých kapel, takže ta scéna asi pořád funguje. Sice se musí dělit o pozornost s Karel Gott revivalem na otevíračce podniku v Běchovicích, ale to už tak na vesnici bejvá.”

„Je hezký, že obec se o nějaký kulturní vyžití fakt stará. Na fotbalovým hřišti dělá open air koncerty, třeba na čarodky. V pět odpoledne začne Ozzy Osbourne revival, pak Hamleti a pak třeba Olympic. Přes den lítaj balonky, děcka si hrajou, pak jdou spát, tátové se ožerou, poslechnou Želvu a o půlnoci jsou doma.”

V biliárové hospodě Svět, kam míříme zakončit večer, panuje ideální večerní atmosféra. Průhledy promítačů prozrazují původní záměr — Svět dřív fungoval jako kino, jenom místo elevace je teď v promítacím sálu rovná podlaha, těžký dřevěný stoly, jukebox, kulečník a šipky. Občas se tu pořádají i koncerty; Jarda ale přiznává, že za zábavou jezdí primárně do města.

„Jde to, protože spoje jsou v noci překvapivě dobrý. Jede sem přímej bus z Florence i z Republiky. Můžeš v podstatě kalit, jak chceš a vždycky se dostaneš domů. Ono se to nezdá, ale z baráku jsem v centru za 45 minut, to máš skoro stejný jako třeba z Dejvic. Jsme sice na úplným konci Prahy, ale pořád je to Praha. Ve vedlejší vesnici už tyhle výhody nefungujou.”

„Spousta mých kámošů bydlí s rodinama v centru a chtějí o víkendu vypadnout někam na chatu. Tak se zvednou, přijedou na dva dny sem, kalíme a oni to berou jako dovolenou,” dodává. „Pak se v neděli vrací smutní domů, balí si baťohy, nikam se jim nechce, a já se válím na gauči a mávám jim a říkám ‚šťastnou cestu’. Haha.”

Zatímco nám náhodný obyvatel Újezda na cigáru před Světem vysvětluje svou teorii o Třech věcech, který se v hospodě nikdy neříkaj ( „koho šukáš, koho volíš a kolik vyděláváš”), ukončuje Jarda celý večer symbolickou notickou: „Hele na Čerňáku jseš za čtvrt hodiny, na Hostivaři za dvacet minut, na Želivárně za půl hodiny, na Hájích taky za dvacet minut. Újezd je díra, ale pořád je to pražská díra. Pořád jseš v Praze. Jo a zároveň ne. Krásný.”

Originally published at https://goout.net.