Čtvrť bez hranic: Jak se v Krči (a Michli) potkává minulost s budoucností | Zajímavosti

Dávat si sraz u míst jako Česká spořitelna je většinou poměrně bezpečnej způsob, jak se neztratit. Stačí najít obří barák, na kterým visí velký logo, a stoupnout si před něj. No big deal. Nebo aspoň jsme si to mysleli do doby, než přišla řada na nabrání materiálu na článek o Krči — František, náš lokální kontakt, totiž navrhl sejít se právě před Spořkou na metru Budějovická. Bohužel zapomněl, že celej ten bankovní palác je roztaženej přes tři světový strany a má tři vchody.

Trvalo tak asi čtvrt hodiny (a dva telefonáty), než jsme byli vůbec schopní se navzájem lokalizovat. A právě tento atmosférický chaos Budějárnu tak nějak v kostce definuje: celá ta stanice v podstatě vypadá jako urbanistický ekvivalent generátoru náhodných čísel. Brzy zjistíme, že jakási logická neuchopitelnost, anarchie v juxtapozici k řádu okolního světa, je pro Krč naprosto typickým znakem.

František je krčským patriotem; žije tu prakticky celý život, okolí zná jako hřbet vlastní ruky, a nápad vydat se právě sem vzešel původně od něj. Problém s formálním vymezením Krče je totiž v tom, že se to prakticky nedá udělat — ta čtvrť není nijak geometricky konzistentní, nemá centrum, nemá jasnou tvář, popkulturní pověst, žádnej totem, okolo kterýho by se soustředil okolní život. Asi by nás samotný nenapadlo udělat článek o Krči, protože při pohledu na mapu nám ani není jasný, kde vlastně Krč začíná a kde končí.

Náš průvodce to ostatně sám potvrzuje; nakonec se dostáváme k „magazínové” definici Krče jako toho prázdnýho prostoru uprostřed, kterej vznikne, když k sobě přiložíme už hotový články o Braníku a Podolí, Pankráci, Nuslích a Kunraticích. Samotná Krč pak trůní na průsečíku všech těchto míst a rozvaluje se přes jejich hranice jako kartografický Jabba Hutt.

„Musíš si uvědomit, že se nacházíme na místě, který bylo historicky hrozně významný. Celý tohle okolí je postavený na trojhoří, o kterým se málo ví: Vyšehrad, Kavčí Hora, Psár. Budějárna stojí právě na hoře Psár, která se táhne až k Branickýmu profilu,” vysvětluje František, zatímco se snažíme vymotat ven z té chaotické změti oceli, kovu a obřích skleněných tabulí. Je pracovní den, krátce před polednem, venku pálí slunce, František venčí dítě v kočárku — ideální podmínky na procházku.

Podotýkáme, že tohle je asi historicky první článek, kterej nevzniká (alespoň částečně) po setmění v putykách, ale průvodce nás uklidňuje: „Tady stejně žádný zábavný nejsou. Jenom pár, a kolem těch stejně půjdeme.” Následně dodává, že Krč byla historicky odříznutá od centra, bez přístupu k vodě, což změnilo až proražení vyšehradskýho tunelu před první světovou válkou. „Do tý doby to byl takovej pražskej Madagaskar: vidíš civilizaci na dosah, ale nemáš se k ní jak dostat. V tomhle byla ještě za první republiky unikátní, dnes už po tom není ani stopa.”

Pořád sice nevíme, kde teda ještě je Krč a kde už morfuje v něco jinýho, ale to stejně asi nemá cenu řešit. „Ty čtvrti tady mají naprosto nelogický hranice,” potvrzuje František. „Já třeba bydlím přesně na hranici Podolí, Braníku a Krče… patří sem i sídláky směrem na Tempo, ale ty do Krče stejně nikdo nepočítá, i když tam oficiálně leží. Máme tu nuselskej hřbitov, a vedle v Michli je vršovická vodárna. Děje se to proto, že hranice čtvrtí jsou pořád obkreslený podle starejch gruntů, což dneska už nedává žádnej smysl. Ty čáry vedou třeba prostředkem chodníku.”

V rámci zachování zdravé míry plánovacího OCD nám tak nezbývá než orientovat se podle metra: bavíme se o oblasti kolem Budějovické a Kačerova (ten už je v Michli, because why not), plus o začátku třicet let plánované modré trasy D, která poběží z Nuslí přes Krč směrem k Thomayerově nemocnici a dolů do Písnice. Moc to sice nepomohlo, ale aspoň se máme od čeho odrazit — kdyby to na Budějovické aspoň nějak symbolicky šlo.

„Tohle je prostor, na kterej všichni rezignovali,” krčí rameny František. „Stojí tu radnice Prahy 4, ke které se nedá pořádně dostat, protože východ z metra je uzavřenej a musíš to celý obejít. Stejně zabarikádovaná je i největší spádová poliklinika pro celý okolí. Moje přítelkyně říká, že kdyby na Budějárnu spadla atomovka, tak místní budou rádi, protože by se to aspoň mohlo celý postavit znova a pořádně.”

Nebylo to tak vždycky. Původně tu stálo Budějovický náměstí, který zaniklo s výstavbou metra. Existovaly plány postavit tu normálně centrální plac pro lidi, kde by se dal trávit čas… jenže, a to platí i pro celou pankráckou pláň, komunisti to často brali takovým ruským způsobem: „Jak kdyby tady stála tundra. Prostě všude je prostor, tak tam něco fláknem, hlavně ať je to velký. Ale lidem je to fuk, protože se tu nezdržujou. Budějovická je přestupní stanice, nic víc. Nedávno to bylo třetí nejvytíženější metro, ale neuživí se tu ani stánek s nudlema. Lidi si tu ani v klidu nedaj cigáro. Všichni jsou pořád v pohybu někam pryč.”

„Přitom tahle rezavá krabice,” mává František rukou směrem k brutalistnímu paláci opentlenému nápisem BILLA, „dřív fungovala jako Dům bytové kultury, z mýho pohledu to byl minimálně stejně cennej barák jako Kotva. Jenže po roce 2000 dostal totálně na prdel. Přežil třicet let, než ho kapitalismus sundal.”

Naše stálá redakční spolupracovnice Květa podotýká, že zmínka o Kotvě je na místě, jelikož i DBK pochází z ateliéru slavné brutalistní dvojice manželů Machoninových. A přidává vzpomínku na začátek devadesátek, kdy se v DBK jako první závan nábytkového západu otevřela pobočka gigantu IKEA:

„Jeli jsme tam tehdy s babičkou a dědou vybrat nábytkovou stěnu do obýváku, což bylo strašně něco — chápeš, tenkrát to vůbec nebylo levný spotřební vybavení domácnosti, ze kterýho si děláš strandu, ale relativně drahej skandinávskej design pro lepší lidi. Už tehdy ale každopádně inženýři ze Švédska dělali tu geniální věc, že obchoďák už na začátku zaplnili plyšákama, který si děcka po celý trvání toho šílenýho nábytkovýho bludiště mohly tahat s sebou.”

„A samozřejmě se jich pak u kasy odmítly vzdát, takže jsem si tam tehdy šílenou scénou u pokladny vybrečela plyšovýho dalmatina. Kde je mu konec, netuším, ale tu černou obývací stěnu s podsvícenýma vitrínkama na svatební sady skleniček, co se nikdy nepoužívaj, jen oprašujou, má babi doma dodnes,” rozněžní se.

František nás ale vrací do současnosti a na zem: „Místo toho, aby z DBK vzniklo centrum čtvrti, je to teď tuctovej obchoďák. A to se za první republiky plánovalo, že se od Nuseláku až sem potáhne širokej bulvár pařížskýho stylu.” Je fakt, že ulice vedoucí směrem do města jsou široký a vypadají velkoryse, ale spíš než La Défense to připomíná pardubickou Třídu míru, která není žádná Broadway.

Tolerance mezi panelákama

„Decentralizace je pro moderní historii Krče typická,” pokračuje František, zatímco míříme k sídlišti Zelená liška a procházíme kolem místní jídelny, která se nezměnila už X dekád — jenom v okamžiku, kdy už začínala vypadat moc zašle, se na její fasádě objevil nápis RETRO. „Starý centrum šlo k zemi s výstavbou Jižní spojky, z východu jí odřízla magistrála, celou čtvrť to roztrhlo.”

„Takže teď Krč připomíná takovej náhodnej patchwork. Máš tu pozůstatky různých historických vrstev — mezi sovětskýma panelákama stojí stromy, který pamatujou Žižku, do toho zárodky urbanistických konceptů z 20. a 30. let, který převálcoval vyprázdněnej postmodernistickej eklektismus. A zároveň víš, že právě tady někde Bivoj lovil toho svýho kance…”

Zelená liška je unikátní sídlištní celek. Vznikl už za první republiky a je navrženej jako čistě rezidenční oblast. Původní cestu do centra nedaleké Michle přeťala magistrála, takže propojení s vnějším světem se smrsklo na Husitskou teologickou fakultu UK. Pavlačové domy tehdy sloužily jako velkorysé zázemí pro chudáky, kteří si během krize ve 30. letech nemohli dovolit platit nájem.

Jméno sídliště pochází od hostince Na Zelené lišce; stál na staré cestě na Vídeň. Teď už nestojí. Stejně jako většina místní historie zmizel pod železnou pěstí modernistického Plánování.

František Lišku obdivuje. „Je to neuvěřitelně komplexní sídliště, má super genius loci,” rozhlíží se. „Měli by tu bydlet hipsteři a chlubit se tím. Jenže po revoluci se ty původní baráky ztratily pod nánosem pastelózy a místo hipsterů je obývají starý báby s jorkšírama. Jeden blok baráků je prohlášenej jako kulturní dědictví — a lidi na to nadávaj, protože ho jako jedinej nemůžou natřít zvýrazňovačem.” Na druhou stranu to znamená, že si tahle část města pořád zachovává aspoň trochu normální nájmy.

Další zastávkou je Kačerov. Nečitelnost krčsko-michelského pohraničí neprozrazuje vůbec nic o tom, kdo tam vlastně bydlí; to není v Praze úplně obvyklý. František má svoji teorii: „Část Michle, kolem Jihlavské, je plná baráku ze sedmdesátek, kde žijou… jak bych to řekl… znáš Jižák? Tam často bydlí takový pražský Brňáci. Na Čerňáku jsou zase lidi hrubozrnnější, jako pražský Ostraváci. No a tady je to něco mezi.”

„Akorát přímo na Budějárně nebydlí nikdo… dřív tam byl aspoň krásnej malej kinosál, existovaly plány, jak z toho udělat výkladní skříň českého brutalismu, postavit městskej bazén, knihovnu, tělocvičnu, kulturní centrum. Jenže po revoluci z toho, co se rozestavělo, vznikly akorát kancly a jinak hovno. Takže tam lidi nejsou. Ale jinak je to takový klasický složení širšího pražskýho centra — část starý rodiny, část místní rodáci, část lidi, kteří tráví čas v centru a sem se chodí vyspat. Normálka. Hlavně z Krče jsi v okolních čtvrtích hned, takže tu vlastně ani nic moc nepotřebuješ,” dodává, zatímco přecházíme formálně z Krče do Michle a není to vůbec nijak poznat.

Míjíme přitom „chlupatej barák”, dům, kterej byl podle místní urban legendy postavenej tak, aby se mu dala v případě nutnosti odpálit jedna noha, načež by se zřítil na magistrálu a zabránil tak příjezdu imperialistických tanků. Na okraji Kačerova už jsou poznat klasický sídlištní vzorce — Michle je sice sama o sobě starobylou čtvrtí, která kromě gigantické teplárny skrývá i pár významných památek (synagoga, Michelský dvůr z 15. století, sokolovna), většina jejích obyvatel ale tráví čas právě tady, v bludišti panelů kolem metra nad Jižní spojkou.

Jedním ze specifik michelskýho swagu jsou i zajímavě vypadající hospody; vypadá to ale, že bohové prostě nechtěli, aby součástí tohoto článku byly i klasický kecy made in fernet, protože náš primární tip (pivnice Šťastná léta osmdesátá, která vypadá zvenčí naprosto geniálně) měla v době náběru zavřeno, a v hospodě Sparta jsme se nedozvěděli nic novýho kromě toho, že podle michelských patriotů je Mourinho kokot. Ale pivo tam mají dobrý, to zas jo.

_„Na hoře Psár byla legendární hospoda U Havrana,” vzpomíná František. „Chodili tam studenti z Ježkárny, která je hned za rohem, babky, který chodily na frťana přímo z odběru krve na poliklinice, otcové, co potřebovali zdrhnout od manželek na sídláku… a do toho takový ty klasický somráci. Magický místo. Pak hospodu zrušili, v prázdným baráku chvíli bydleli feťáci, a letos v létě to vyhořelo. Teď tam stojí očouzená ruina, ve který se občas válí stříkačky. Strašná škoda.”

Jinak se ale průvodce dušuje, že je v Krči bezpečno. „Moc se tu nefetuje. Spíš tu máme alkáče,” přemýšlí. „Takový ty týpky, co vypadají, jak kdyby pracovali denně 48 hodin na sluníčku na poli. Na Budějárně ráno vídáš zástupy mulletů s igelitkama, ze kterejch táhne levný čůčo, a do toho bílý límečky s hlavama nahoru, co dělaj, že je nevidí. Panuje mezi nima tichá dohoda o respektu vzájemné existence.”

„Krč je v tomhle hrozně tolerantní,” rozšiřuje František definici své čtvrti coby barevnýho patchworku architektury na každodenní život. „Každýmu je tak nějak jedno, co děláš. Chlapi na sídlišti do večera sedí a chlastají na lavičce, zbyde po nich bordel, ráno nastoupí důchodkyně, uklízej to po nich a strašně nadávaj. Ale přitom jsou schopný se normálně navzájem zdravit. Řekl bych, že je to takový lokální specifikum,” dodává, zatímco se zastavujeme u útulné lokální hospůdky, postavené v takovým tom užitkovým baráku mezi panelákama uprostřed kačerovskýho sídliště.

„Sem chodíme na smažák,” vysvětluje průvodce. „Minulej tejden tady nějaká paní slavila padesátku, tak jsme s kamarádem klopili panáky, protože proč ne… a zrovna nám to nějak záhadně zachutnalo, tak pijem a najednou proti nám sedí oslavenkyně, nadšená, že se s ní baví dva mladí kluci. Objímali jsme se a bylo to krásný. Pak jsme zjistili, že je to manželka od kuchaře Fandy, kterej seděl celou dobu naproti a nasraně nás pozoroval, a na ty smažáky jsme pak museli čekat hodinu.”

Kačerov získal svoje jméno podle kopce, na kterým stojí dnešní sídliště; dá se k němu dostat přímo po Budějovické ulici. Ta vznikla už za Marie Terezie, a prolínání historických vrstev tím nekončí — kousek odtud leží stará středověká cesta, která se štěpí u bývalých Božích muk.

Ještě než ale sestoupíme mezi zbytky staré vesnice, zastavujeme se na nákup v kačerovské pobočce zeleno-oranžové klasiky MŮJ OBCHOD. Mají tam úplně všechno. Jedna věc je říkat si „smíšené zboží”, ale v tomhle obchodě se dá sehnat krabicák, hračky pro děti, plyšový koaly, cigára, kladivo, náramky, nebo třeba hromada HEALTH FOODS v čele s lyofilizovaným goji, u kterýho si právě teď musíme googlit, jak se to píše. Respekt. To v normálních supermarketech snad ani neexistuje.

Urbanistická utopie vs. městský tinnitus

Historická Krč se dělí na dvě části, horní a dolní. Samotnej název Krč pochází ze staročeštiny (a znamená pařez); František vysvětluje, že každá z částí měla vlastní tvrz, přičemž z té dolnokrčské je teď Chateau St. Havel, neboli pražská Hluboká. Procházíme kolem obligátní plzeňské restaurace se zahrádkou, relativně prestižního gymplu, kam se stahujou lidi z Libuše, Písnice a Modřan, a míříme směrem k bývalé císařské silnici. Je to hezká část města. Starý baráky dýchají vesnickým klidem, stojí tam dřevěnej kostel, a člověk si může užít krásnej výhled na zalesněný údolí.

Pak, jako nečekanej centr z pravýho křídla, ho praští do hlavy LÁZNĚ JUPITER. Naprosto fascinující budova, která vypadá jako takový ty pendrekový lízátka, který jsme si na začátku tisíciletí kupovali za tři koruny v trafice cestou na gympl. Jupiter má asi dvacet vývěsních štítů, je barevnější než průvod na Prague Pride, a pohled na jeho fasádu má dokonale oslepující účinky. Vypadá jako dům, kterej znásilnila smečka klaunů.

„Málo lidí ví,” dodává František, „že hora Psár má nejkvalitnější vápenec v Čechách. Jsou z něj postavený benátský paláce, nábřeží Temže a něco v Hamburku. Ten vápenec totiž skvěle odolává vodě. Takže tady v okolí vznikly vápencový doly… a pak přišla morová rána, tak se do nich začaly pohřbívat mrtvoly. Slyšel jsem historky o tom, jak si někdo kopal sklípek a omylem přitom narazil na středověkej masovej hrob.”

Zastavujeme se u 400 let starýho stromu, na kterým visí plastovej pytel na odpadky; někde se v tom určitě skrývá nějaká metafora. Okolní scenerie se mění. Teď ji tvoří série funkcionalistických vilek. „Je to tu hezký, ale zároveň vnímáš takovej ten městskej tinnitus,” všímá si náš průvodce. „Jsme kousek od Jižní spojky, i když ještě není vidět. Ale to hučení z aut je všudypřítomný. Zvykneš si na to, ale přesto to pořád slyšíš. Na pohled to může vypadat, že jsi uprostřed přírody, ale ten podprahovej hluk ti pořád připomíná blízkost civilizace.”

Jednou z nejcennějších krčských památek jsou pozůstatky zahradního města (s malým z), sídliště postavenýho podle utopických plánu ze začátku 20. století. Cestou překračujeme Kunratický potok (pro místní říčku Kněžka) a podcházíme do dolní Krče, přímo pod Jižní spojkou. „Lidi, co tady bydlí, považujou spojku za hranici mezi rozšířeným centrem a periferií,” vysvětluje František. „Krč má tu smůlu, že spojka úplně vyrakvila její centrum a rozdělila ji na dvě amputované části.”

Podchody pod spojkou jsou vybavené budovatelskými mozaikami. Jde se k nim ulicí Za Obecním úřadem; obecní úřad už nestojí, zato hluk z nekonečnýho provozu po magistrále začíná dosahovat kritický úrovně. Hned pod ní narážíme na sice funkční, ale dokonale izolovanou sokolovnu.

Na druhý straně spojky se rozprostírá starej zámeckej park, kterej v tuto chvíli působí trochu schizofrenním dojmem — člověk prochází po hrázi mezi rybníkama, pozoruje labutě, ale z jedné strany pořád vidí mezi stromama tu obří silnici a z druhý síť, která ohraničuje golfový hřiště. Aspoň si tam můžeš vybrat míčky. Pokud ti nevadí ráchat se v bahně.

Filozofie zahradního města je jednoduchá — uprostřed leží kruhový centrum, technicky náměstí, reálně park určenej k trávení volnýho času. Kolem něj se pak táhnou kružnice vnějších ulic, propojený paprskovýma diagonálama, který dělí celý město na několik úrovní: nejblíž centru je obytná zóna, pak budovy veřejné služby, potom pás zeleně, pak průmysl a nakonec zemědělská oblast. Je to hezký, logický uspořádání. Něco, co by člověk konceptuálně vytvořil v Cities: Skylines. Tady se to zkoušelo v reálu.

„A pak přišli komanči, rozmlátili to úplně jinou uliční linií a zastavěli krabicema,” povzdechne si František. „Teď se tu navíc bude stavět nový metro, takže to celý bude vypadat ještě úplně jinak.”

Jedna ze zastávek déčka by měla být i u vlakovýho nádraží, který v tuto chvíli vypadá jako nejvíc agresivně anti-bezbariérová budova v Praze: aby se člověk dostal k nástupištím, musí vyšplhat po schodech na kopec, zatímco prosklená místnost, která nějak empiricky působí dojmem nádražní budovy, ve skutečnosti skrývá půjčovnu nářadí (?).

František podotýká, že tu denně odbaví jenom 82 lidí; po výstupu potkáváme LOKOTRAKTOR (což je traktor, kterej je zároveň lokomotiva) a oldschool vechtrovnu, díky které celý nádraží působí jako stage design z Cimrmanovy Švestky: „Jo, ten vechtr tady normálně žije. Bydlí v budce na nádraží a pěstuje si tu fíkusy. Nemají tu ani hlášení; když přijíždí vlak, výpravčí prostě vyleze ven, zahlásí postaru na hubu, a zaleze zase dovnitř.”

V zahradním městě procházíme kolem staré komunitní zahrady, vůbec první v Praze (before it was cool). Uvnitř stojí pravěkej rondel. Její budoucnost je nicméně nejistá, protože tudy povede metro. Ptáme se, jestli existuje rivalita mezi horní a dolní Krčí, na což František odpovídá jednoznačně: „Spíš bych se ptal, jestli se lidi z obou částí vůbec znají natolik, aby ta rivalita mohla vzniknout.”

„Pro spoustu lidí z Krče ta dolní část prostě neexistuje, protože leží za spojkou. Vůbec to tady neznaj. S novým metrem se to asi změní… těším se, až developeři zjistí, že Kunratickému potoku se tu říká Kněžka. Nevěřím, že si někdo nechá utéct možnost postavit tu kancelářskej komplex a pojmenovat ho KNĚŽKA OFFICE PARK.”

„Vesmír je hustej”

Teď, dokud je déčko pořád v plánovací fázi, vládne pod magistrálou klid. Stojí tu vila, která se jmenuje Vilča, vila se sochou kovové palmy na zahradě, a místní osazenstvo tvoří prakticky výhradě starý rodinný klany. MHD tu moc nejezdí, ale lidem to nevadí, protože to pořád mají relativně kousek na Budějárnu. Není tu dokonce ani kavárna, pizzerka, hospoda… nic. Jenom baráky.

„Ono to je logický. Nikdo si nechce otevřít kavárnu doma na zahradě, a jiný místa tu prostě nejsou,” vysvětluje František. „Lidi tu prostě nejsou zvyklí na tohle sociální setkávání. Přitom nahoře na Antala Staška jedna kavárna je, mají tam super kafe a pořád narváno. Takže to jde. Jenže většina lidí z dolní Krče posuzuje ‚občanskou vybavenost’ podle toho, jak rychle se dostanou na Arkády.”

Poslední část naší procházky vede zase nahoru, na Ryšánku; cestou potkáváme sympaťáka, kterej nám nadává do zkurvených buzerantů, protože jsme dva kluci a jeden z nás tlačí kočárek. Solidní reality check. Jinak to totiž vypadá skoro až moc idylicky: elegantní vilky podolskýho střihu, čistej vzduch, baráky se zahradama, štěkající psi a děti na kolech. A potom vylezeš nahoru, na sídliště Pankrác III, a okolní scenerie se promění v souvislej pás kadeřnictví, obchodů, čínskejch restaurací a dalších sídlištních klasik.

Procházíme sídlákem kolem nasprejovaných nápisů „VESMÍR JE HUSTEJ” a „LIDI JSOU SVINĚ ALE ČEŠI NE.” Budovy tady nahoře vypadají docela průměrně, část z nich je ale ve skutečnosti součástí projektu Experiment Praha 4 — kdyby přišlo zemětřesení, tak přežijou, protože jsou postavený stejnou technologií jako bunkry. František bydlí v jedné z nich. Je to docela luxusně vypadající barák s vnitřním atriem vyzdobeným mozaikama od Josefa Velčovskýho, táty Maxima.

„To vznikalo v době, kdy měla přiletět Halleyova kometa. Spousta umělců se k tomu nějak vyjadřovala — Nohavica i Plíhal tehdy napsali písničky o kometě. Ptal jsem se Maxima, jestli si na to pamatuje, a on říkal, že když byl malej kluk, tak od toho měli zadělanou celou kuchyň.”

Čas se krátí. Ještě se zastavujeme u konzervatoře a jedinýho učiliště v ČR, kde můžeš dálkově vystudovat „stavitele podzemní hrobky”, což je evidentně skutečnej job, kterej existuje ( „Stojí to docela málo, a nebude tam velká konkurence,” podotýká František a dodává, že vedle v Braníku je dokonce cvičnej hřbitov, kde si můžeš nanečisto zkusit vykopat podzemní hrobku). Procházka končí vedle v pražského Tel Avivu na Zeleným pruhu — úzké cestě, která se táhne od Budějárny až k Dobešce a jezdí po ní autobus.

„Právě jsme prošli z Krče do Podolí, pak do Braníka, pak zpátky do Podolí a pak zase do Krče,” zubí se František a potvrzuje tak teorii Krče jako jakéhosi amorfního blobu, rozpláclého nějak plus mínus uprostřed Prahy 4. Zatímco čekáme na autobus zpět do centra, zakončuje náš kontakt celé odpoledne stylovým statementem: „Hele, Krč je super, pokud nejseš hudebník. Protože tohle, co jsme právě teď viděli, je totální kakofonie.”

„Jinak tu máš vlastně všechno. Centrum doslova za rohem, ale zároveň klid, MHD jezdí všude… zároveň je to ale čtvrť v křeči, takovej roztrženej pytel, ze kterýho každým dalším dnem uniká jeho identita. A s každým dalším zásahem, jako bude třeba výstavba novýho metra, to bude ještě horší. Vlastně na jednu stranu závidím třeba Nuslím, že mají jasnou identitu, že je to čtvrť, která někde viditelně začíná a končí. V Krči to spíš stran estetiky a cizotrapnýho pocitu vypadá, jako když se maloměstská paní vydá do Prahy na diskotéku.” „Na druhou stranu — člověk by měl být trochu dobrodruh. A je fakt, že v Krči je toho tolik, že si v tomhle směru nikdo nemůže stěžovat. Tolik světů na jednom místě, to je něco fascinujícího. To jen tak někde nezažiješ.”

Originally published at https://goout.net.